Když jsme s Gaurasundarou cestovali a žili se Šrílou Prabhupádou asi rok, Šríla Prabhupáda nás začal povzbuzovat, ať jdeme a otevřeme chrám. Někdy říkával: „Teď jsme jako rodina, ale je čas jít a kázat.” Řekl: „Je čas vyhodit vás z hnízda.” A později vtipkoval, že "tak jako ptáci, i on nás musí vyhodit z hnízda, abychom létali". Gaurasundara odešel na Havaj v září, aby tam otevřel kazatelské centrum, a později, v lednu 1969, jsem opustila Šrílu Prabhupádu v Los Angeles a taky za ním přijela na Havaj. Gaurasundara pronajal dům v Kaawa, asi 45 minut od Honolulu. Byl u oceánu s asi sedmi akry pozemku. Také měl malou prodejnu, což byla vlastně kancelářská budova v Honolulu, kde se nacházelo kazatelské centrum. Oblast kolem Kaawa byla velice pěkná džungle, i když nedaleko byly doly. Brzy potom, co jsem přijela, jsme jednoho dne šli s Gaurasundarou do malého obchodu s potravinami, naproti Swanzy Park. Ten se později stal tírthou, kde se Šríla Prabhupáda denně procházel. Cestou zpátky z obchodu jsme narazili na malé koťátko – jen dvě nebo tři stopy od kraje silnice. To bezmocné stvoření by bylo určitě sraženo autem, a tak jsme řekli nějakým dětem, které si hrály opodál, aby si jej vzaly s sebou domů. Když jsme se vrátili domů my, nemohla jsem nikde najít svoje džapa korálky, které jsem s sebou na procházce měla. Tak jsme se vraceli, kudy jsme šli, a mé posvátné korálky ležely vedle silnice, vedle malého koťátka. Vypadly mi z pytlíku, a to koťátko tam pořád bylo. Soucitně jsme se s Gaurasundarou rozhodli, že když mu děti nepomohly, my pomůžeme. Vzali jsme to malé zvířátko a přinesli ho domů. Poslední věcí, kterou jsme chtěli, byla kočka. Měla jsem z toho smíšené pocity, ale rozhodli jsme se mu poskytnout útočiště, dokud nevyroste a nenajdeme mu domov. Bylo to velmi drobné, plačtivé koťátko, které se nám vždy dostalo pod nohy, a my si pořád museli dávat pozor, abychom ho nezašlápli. Potom jsme dostali telegram, že přijede Šríla Prabhupáda. Co dělat? Styděla jsem se, že máme tohle koťátko a ještě jsme mu nenašli domov. Takže když Šríla Prabhupáda přišel, kotě bylo pořád tu. Šríla Prabhupáda mě kvůli němu často láskyplně škádlil a také v lekcích to často zmiňoval. Když jsem pracovala na zahradě, Šríla Prabhupáda mě občas pozoroval z okna nahoře a viděl koťátko, jak pobíhá okolo mých nohou. Potom později se zasmál a řekl: „Ó, tato kočka je pořád u nohou Góvinda dásí, ale má štěstí, protože je to vaišnaví.” Ta kočka měla neustálý zvyk plést se pod nohy, skoro podrážela lidem nohy, když šli. Zůstávala za dveřmi kuchyně a každé ráno, když se šel Šríla Prabhupáda projít, na ni neustále šlapal. Vždycky jsem byla užaslá, jak často se tomu malému stvoření podařilo dostat se pod lotosové nohy Šríly Prabhupády, když se odcházel projít, a jelikož bylo pořád hladové, denně dostávalo prasádam. Samozřejmě jsem se kvůli celé té situaci styděla, a tak jsme pro tu malou kočku stále hledali domov. Šríla Prabhupáda s námi zůstal asi měsíc a v den jeho odjezdu jsme měli u nás doma program s hostinou a zpíváním. Přišlo hodně lidí a jeden pár souhlasil, že si to koťátko adoptuje. Byli jsme rádi, že jsme mu našli dobrý domov. O pár dnů později nás však informovali, že koťátko náhle zemřelo ten stejný večer, kdy Šríla Prabhupáda odjel z Havaje. Přemýšlela jsem o štěstí toho koťátka, že na něj každý den šláply lotosové nohy Šríly Prabhupády. Děkuji Vám, Šrílo Prabhupádo, že jste dal svou milost komukoliv, i malé kočce, která přijala útočiště pod Vašima lotosovýma nohama. Ať nikdy nezapomeneme přijmout útočiště pod Vašima lotosovýma nohama a ať naši lásku zcela soustřeďujeme na Vás a na Krišnu a ať jsme ušetření nebezpečí narození v těle jelena, kočky, psa nebo jiného stvoření nebo toho nemoct Vám plně sloužit. Děkuji Vám, Šrílo Prabhupádo.