Setkali jsme se se Svámídžím v San Franciscu a jenom pár dní nato odjel do New Yorku. S Gaurasundarou, mým manželem, jsme tam zoufale chtěli jít s ním. Koneckonců jsme odešli v listopadu z univerzity kvůli hledání duchovního učitele a v prosinci nebo začátkem ledna 1967 jsme potkali Svámídžího. A teď, o pár měsíců později, odcházel do New York City. Neměli jsme žádný jiný život, on byl naším životem. Dva měsíce v San Franciscu, čtení jeho Šrímad-Bhágavatamu, navštěvování jeho denních lekcí a malování obrázků pro něj nám dalo chuť bhakti. Neměli jsme žádný jiný cíl než ho následovat. Jako Pied Piper jsme chtěli postupovat dál. Tak jsme ho oslovili v jeho bytě v San Franciscu a zeptali se ho, jestli bychom mohli jít do New Yorku také. Rozzářil se úsměvem, když viděl náš upřímný záměr, přikývl a řekl: „Proč ne?” A tak jsme s Gaurasundarou začali hledat cestu ze San Francisca do New Yorku. Jelikož jsme měli málo peněz, doufali jsme, že nás někdo sveze. Gaurasundara šel do místních hip obchodů vyvěsit cedule, kde jsme inzerátem hledali cestu na Východ, a když byl venku, potkal nějaké hippies, kteří jeli přímo do New Yorku. Odjížděli asi za hodinu. Gaurasundara běžel domů, zabalili jsme si pár věcí a byli jsme připraveni okamžitě vyrazit. Asi dva dny před Svámídžího odjezdem ze San Francisca jsme zamířili do New Yorku a mysleli jsme si, že to celé zaranžoval Krišna. Zabralo to čtyři dny a noci řízení, při kterém jsme se střídali, než jsme se dostali na Východní pobřeží. To znamenalo, že jsme měli dorazit jen dva dny po Svámídžího odletu ze San Francisca. Po pár drobných dobrodružstvích jsme velmi brzy ráno v březnu 1967 bezpečně dorazili do New Yorku. Když jsme přijeli, bylo okolo 6:30 nebo 7 hodin ráno. Otevřeli jsme dveře na Druhé Avenue 26 a padli na kolena v poklonách a vděčnosti. Scéna byla nezapomenutelná: Svámídží seděl na vyvýšeném pódiu, zpíval a byl obklopen malou skupinou oddaných, zpívajících krásnou ranní melodii. Vůně kadidla naplňovala vzduch a aura byla omamná. V pozadí pěkně zněly tóny víny a Svámídží zkušeně hrál na mridangu. Hráč na vínu s šikhou, která byla jako dlouhá lokna vzadu na jeho hlavě, měl roucho. Ostatní oddaní byli také oblečení v dhótích a šálách a ta scéna byla jako žádná jiná, kterou jsme kdy zažili. Byla jsem ohromena: tohle byl jiný svět než v San Franciscu. Bylo to klidné, intelektuální a soustředěné, ne jako nálada divoké párty v San Franciscu. Bylo to jako letmé spatření Vaikunthy. Svámídží se usmíval, bral na vědomí, že jsme přijeli, a dál pokračoval ve zpívání. Po lekci všem řekl, že jsme oddaní a umělci, kteří přišli ze San Francisca. Oddaní z New Yorku nás přivítali a my jsme mezi nimi začali žít jako rodina. Byl to snad jeden z nejsladších časů mého života. Pamatuji si, že jsme byli velice chudí, a přesto jsme byli velmi bohatí. Svámídží byl naším bohatstvím, radostí a naším vším. Oddaní v New Yorku měli tuto náladu a všechno se rozvíjelo kolem Svámídžího. V San Franciscu byl Svámídží ve svém bytě a hosté tam chodili na schůzky. Většina lidí byla nových. Na druhou stranu, oddaní v New Yorku tu byli déle a byl to Svámídžího domov. Prakticky jsme žili všichni dohromady jako rodina: Svámídží byl hlavou a my byli děti. Trávili jsme dny společně, měli jsme prasádam v jeho bytě. Byl s námi celou dobu. Seděli jsme všichni v jeho pokoji, když jsme si večer povídali jako rodina. Všichni jsme sedávali v jeho pokoji a během dne malovali. Během prvních pár nocí jsme s Gaurasundarou spali na betonové podlaze v chrámové místnosti a na jiných částech podlahy spali Gargamuni, Brahmánanda a taky pár dalších oddaných. Nebylo to moc pohodlné. Byly tam krysy, které se tam v noci procházely a někdy oddané budily. Jedné noci se Gargamuni probudil, protože se mu krysa dostala do vlasů. Další den si z něj oddaní utahovali, protože měl vlasy dlouhé až po ramena, to se krysám asi líbilo. Gargamuni byl malý bratr Brahmánandy. Byl velice mladý a měl rád své dlouhé tmavé vlasy s pěšinkou uprostřed. Svámídží říkával: „Jako Pán Čaitanja.” Takže Gargamuni bránil své dlouhé lokny tím, že říkal, že jsou stejné, jako měl Pán Čaitanja. Tohle byly rodinné nálady, které pronikly do našich raných dnů v New Yorku, dokud jsme nenašli malý byt. Pak jsme se přestěhovali do bytu Satsvarúpy. Tady jsme s Gaurasundarou spali na dece na podlaze v kuchyni, v malé místnosti v přední části, Satsvarúpa se utábořil na podlaze ve vedlejším pokoji a Rája Ráma v dalším pokoji. Vzpomínám si, že jsem slyšela zvuky psacího stroje ve velmi časných ranních hodinách, ve 2:30 nebo 3 hodiny ráno, a tak jsem vykoukla a uviděla Satsvarúpu, jak sedí na podlaze, hrbí se za psacím strojem a přepisuje Svámídžího pásky Šrímad- Bhágavatamu. Byla jsem ohromena. Tito oddaní byli úplně jiní, než jaké jsem kdy viděla. Tohle byla opravdu jiná zkušenost než San Francisco. V bytě Satsvarúpy jsem spala na dece na zemi v kuchyni a problémem byly štěnice. Budívala jsem se ráno s červenými kousnutími po tvářích. Snažila jsem se spát na druhé straně s nohama ke zdi, ale potom jsem měla červenými kousanci pokryté nohy. Svámídží se nás zeptal, jak se nám daří, a když viděl červené flíčky na mém obličeji, vysvětlila jsem mu, že mě pokousali nějací brouci. Smál se a řekl, ukazuje na okno: „Ano, tady taky chodí, ale já zůstávám velmi klidný, a když si myslí, že spím, tak přijdou, potom je chytím a zpívám jim. A potom je vyhodím z okna. Podle dýchání poznají, kdy člověk spí, ale já je umím obelstít.” Jeho oči se zatřpytily, když nám říkal, jak obelstil ty malé štěnice tím, že předstíral, že spí. Takže tu noc jsem se je pokoušela obelstít, ale usnula jsem a ony mě pokousaly jako obvykle a pak i tu další noc a znovu a znovu a znovu. Neuspěla jsem, nemohla jsem je chytit. O pár dní později jsem řekla Svámídžímu: „Každou noc jsem se je pokoušela chytit, ale nejde mi to. Dýchám tiše a snažím se předstírat, že spím, ale ony jsou moc chytré. Nepřijdou a nekousnou, dokud opravdu nespím. Nevím, jak to děláte.” Svámídží se smál, zakroutil hlavou ze strany na stranu a řekl: „Ano, musíš být velkým expertem.” Děkuji Vám, Šrílo Prabhupádo, že jste mi ukázal Váš soucit i ke štěnicím. Záleželo Vám i na těchto žijících bytostech, které přicházely jen kousat a sát krev, a vy jste jim dal svůj soucit stejně jako těm, kteří Vám přišli sloužit. Děkuji Vám, že jste nám ukázal, jak žít, jak milovat všechna stvoření a jak dát požehnání svatého jména.