Úvod

„Nevím, kolik nektaru  tyto dvě slabiky ,Kṛṣ-ṇa‘ vytvářejí. Když zpíváme svaté jméno Kṛṣṇy, zdá se, že nám tančí na jazyku. Toužíme pak mít mnoho úst. Když svaté jméno vstoupí do našich uší, toužíme mít milióny uší. A když svaté jméno tančí na nádvoří našeho srdce, podmaňuje si činnosti mysli, a tak všechny smysly ustrnou.“

Tyto věty, vyřčené ve stavu náboženské extáze, vzešly z pera Śrīly Rūpy Gosvāmīho, velkého vaiṣṇavského teologa a mystika, během psaní jeho známého devocionálního dramatu Vidagdha-mādhava v Indii raného šestnáctého století. Jeho stejně proslulý bratr, Śrīla Sanātana Gosvāmī, ve svém díle Bṛhad-bhāgavatāmṛta jásá:

„Všechna sláva nanejvýš blaženému svatému jménu Śrī Kṛṣṇy, které způsobuje, že se oddaní vzdávají zavedených náboženských povinností, meditace a uctívání. Jestliže živá bytost nějakým způsobem vysloví třeba jen jednou toto svaté jméno, dostane se mu od něj osvobození. Svaté jméno Kṛṣṇy je tím nejvyšším nektarem. Je pro mě vším a je mým jediným pokladem.“

Nezasvěcenému mohou takové projevy nadšení pro procítěné odříkávání jmen Boha připadat podivné. Jak může opakované recitování pouhého zvuku – lingvistické formulace – změnit vědomí a vyvolat extázi? Moderní světští studenti náboženství, obzvláště ti s redukcionistickou náturou, se často snaží zbavit takové duchovní prožitky jejich unikátních metafyzických vlastností a připisují je uchopitelným psychologickým (nebo jiným) důvodům. Někteří je dokonce považují za patologické. Avšak pouhý psychologický redukcionismus může jen stěží vrhnout světlo na hluboké náboženské prožitky těch, kdo „okusili“ v devocionální extázi „sladkost tohoto jména“. Nedokáží vysvětlit ani silný vliv, který toto praktikování má na náboženské uchazeče mnoha různých duchovních tradicí, v nejvyšší míře pak u vaiṣṇavské duchovní tradice v Indii, kde teologie a praktikování svatého jména dosáhly toto největšího rozvoje.

Podle historicky důvěryhodných literárních záznamů byla středověká Indie svědkem masivní náboženské renesance zaměřené především na populární mysticismus společného recitování a zpívání jmen Boha. Tato litanie často brala podobu mahā-mantry: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Velký světec šestnáctého století, Śrī Caitanya, který byl sám uctíván jako inkarnace Pána Kṛṣṇy, jako první obrátil toto veřejné společné zpívání (saṅkīrtana) na masové hnutí v Bengálsku a poté ho rozšířil do ostatních částí severní Indie a později i na jih Indie, kde podle svých životopisců pěšky cestoval po dobu šesti let a obrátil milióny lidí k náboženství svatého jména. Zpívání Božích jmen nebylo již jen soukromou záležitostí odlehlých míst mystiků a poutníků, avšak bylo šířeno ve velké míře a zaujalo centrální roli v duchovních životech běžných lidí. Bujaré zpívající průvody doprovázené bubny a cimbály se procházely ulicemi velkoměst, měst a vesnic a zaplavovaly nespočet lidí přílivovou vlnou extatických pocitů. Nejen obyčejní lidé, ale i někteří z těch nejvýznamnějších náboženských intelektuálů té doby, které nejprve inspirovala úžasnost a čistota Jeho učení, podlehli devocionální extázi buditelského hnutí Pána Caitanyi. Saṅkīrtan v Caitanyově stylu nebyl však vázán pouze na Indii, ale v nedávných desetiletích se objevil i na západním pobřeží, kde členové hnutí Hare Kṛṣṇa, moderní následovníci Śrī Caitanyi, veřejně zpívají na ulicích důležitých měst.

Co způsobuje tak silný účinek na lidské vědomí? Jak se tento proces meditace vykonává? Jaké jsou jeho účinky? Jak to, že je tak univerzálně přitažlivý, že zdánlivě transcenduje všechny historické a kulturní hranice? Abychom získali hlubší vhled do těchto záležitostí, budeme muset prozkoumat teologickou a mystickou literaturu vaiṣṇavské tradice. Jelikož zde nezacházíme s námětem, který není kvantitativní a empiricky uchopitelný, nýbrž zážitkový, musíme být připraveni potlačit naše omezující etnocentrické a ideologické předsudky a pokusit se porozumět těmto zdánlivým tajům s otevřenou a zvídavou myslí. Abychom toho dosáhli, vnořme se do nálady upřímného poutníka plné úcty, neboť tak budeme mít šanci proniknout tímto tajemstvím. Začněme tedy.

Božské vlastnosti svatého jména

Podle vaiṣṇavské moudrosti má svaté jméno neobyčejnou duchovní sílu, jelikož jméno Boha se od Boha samotného neliší. V hmotném slova smyslu se jméno od podoby odlišuje. Jazyk je pouze reprezentativní, symbolický; sám o sobě neztělesňuje realitu, kterou se snaží představit. Odříkáváním slova voda naši žízeň neuhasíme, volání jména našich milovaných nevyvolá jejich plnou přítomnost. V Boží říši však symbol ztělesňuje realitu. Kṛṣṇa se sám projevuje ve své „zvukové inkarnaci“, svém svatém jménu. V jediné literární práci připisované Śrī Caitanyovi, osmi verších Śikṣāṣtaky, se Śrī Caitanya modlí: „Můj Pane, ve Tvém svatém jménu se nachází veškeré štěstí živých bytostí, a proto máš mnoho jmen jako Kṛṣṇa a Govinda, díky kterým se expanduješ. Do těchto Tvých jmen jsi vložil všechny své energie.“ To, jak jméno Boha, které se od Něj neliší, projevuje všechny transcendentální energie a vlastnosti, je vysvětleno v tomto verši z Padma Purāṇy:

Svaté jméno Kṛṣṇy je transcendentálně blažené. Poskytuje veškerá duchovní požehnání, neboť je Kṛṣṇou samotným, zásobárnou vší radosti. Kṛṣṇovo jméno je kompletní a je ztělesněním všech transcendentálních nálad. Není za žádných okolností hmotným jménem a není o nic méně mocné než Kṛṣṇa samotný. Jelikož Kṛṣṇovo jméno není znečištěno hmotnými kvalitami, nelze uvažovat o tom, že by bylo součástí māyi (iluze). Kṛṣṇovo jméno je vždy osvobozené a duchovní; není nikdy podmíněno zákonům hmotné přírody. To je způsobeno tím, že Kṛṣṇovo jméno a Kṛṣṇa samotný se od sebe neliší.

Velký básník sedmnáctého století Narottam dās Ṭhākur píše, golokera prema-dhana, hari-nāma-saṅkīrtana: transcendentální zvuk Pánova jména má svůj původ v duchovním světě.

Jelikož je Pánovou inkarnací, není proto svaté jméno obyčejným hmotným zvukem; je božské, transcendentální. Avšak božská povaha svatého jména zůstane navždy tajemstvím pro ty, kdo k němu přistupují pouhou empirickou či intelektuální cestou. Během diskutování teologie svatého jména ve shromáždění učenců Śrīla Haridās Ṭhākur, velký učitel svatého jména, prohlásil: „Svatému jménu nelze porozumět pouhou logikou a argumenty.“ Svaté jméno mohou zakusit a pochopit pouze ti, kdo se zbavili vší přetvářky a ješitnosti a kdo se přímo chopili tohoto procesu zpívání s pokorou, vírou a oddaností. Tak jako zvuk přenášený z velké dálky může být zachycen pomocí náležitého elektronického zařízení, stejně i transcendentální duchovní zvuk může být náležitě vyslechnut a pochopen tím, kdo má ty správné prostředky k jeho zachycení: bhagavat-premu, lásku k Bohu.

Jak zpívat svaté jméno

Protože je svaté jméno duchovní, musí být přijato z duchovních zdrojů. Svaté jméno – a z konečného hlediska i všechno duchovní poznání – je zachováváno a přenášeno generací za generací uvědomělých duší tvořícími učednickou posloupnost duchovních mistrů. Tato mantra, toto svaté jméno, které je semínkem duchovní oddanosti, je duchovním mistrem zaseto do srdce upřímného žáka v čase formálního duchovního zasvěcení. Když jej vysloví plně duchovně uvědomělý guru, má svaté jméno velký účinek na toho, kdo jej vyslechne, a ten tak obdrží okamžitý prospěch. Po přijetí svatého jména z úst duchovního mistra se žák vydává na cestu každodenní recitace svatého jména, přičemž si dává pozor, aby mantru vyslovoval zřetelně a jasně a aby odříkával svaté jméno tak hlasitě, aby se sám slyšel. Ten, kdo recituje mantru, musí ponořit své vědomí hluboko do tohoto posvátného zvuku a pozorně ochraňovat svou mysl před rozptýlením triviálními či neusměrněnými myšlenkami.

Zpívání svatého jména není však mechanickým procesem závisejícím pouze na schopnosti rozjímat. Jde o devocionální umění, o podobu modlitby, a tak musí být svaté jméno opakováno s úctou a oddaností. Hare Kṛṣṇa mantra je modlitbou o ochranu a osvobození, modlitbou k Pánu, aby byl přítomen a abychom dostali možnost Mu sloužit. Zpívání svatého jména se přirovnává k tomu, když dítě bezmocně volá svou matku. Je to modlitba z hloubi kajícného srdce. Svaté jméno se tedy zpívá v pokorné náladě. Jednou, když byl Śrī Caitanya ve společnosti dvou blízkých následovníků (Svarūpa Dāmodara Gosvāmīho a Rāmānandy Rāye) ve stavu devocionální extáze, popsal kvintesenciální důležitost zpívání svatého jména v náladě pokornosti. Řekl: „Ten, kdo se považuje za nižšího než tráva, kdo je snášenlivější než strom a kdo neočekává žádné osobní pocty, avšak je vždy připraven projevit veškerou úctu ostatním, dokáže velice snadno zpívat svaté jméno Pána.“ V komentáři na tento slavný verš Kṛṣṇadās Kavirāj Gosvāmī, autor Caitanya-caritāmṛty, prohlašuje: „Slyšte mě prosím, slyšte! Navlečte tento verš na nit svatého jména a noste jej kolem krku, abyste na něj vždy mysleli. Je nutné důsledně následovat principy dané Pánem Caitanyou Mahāprabhuem v tomto verši. Když to uděláme, zcela jistě dosáhneme konečného cíle života, lotosových nohou Śrī Kṛṣṇy.“

Kde a kdy je zpívání svatého jména vhodné? Ohledně správného místa a času ke zpívání svatého jména nejsou žádná omezení. Oddaným se říká, aby zpívali vždy a všude. Proces porozumění Bohu není jen pouhou liturgickou či sociální formalitou, která by byla omezena okolnostmi místa a času. Jde o hledání , které by mělo tvořit základ všech našich činností a prostupovat je. V Bhagavad-gītě Kṛṣṇa vysvětluje, že velké duše (mahātmové) neustále opěvují Jeho slávu (satataṁ kīrtanyanto mām, Bg. 9.14). Poslední řádek modlitby Śrī Caitanyi zmíněné výše doporučuje, že by člověk měl zpívat svaté jméno neustále (kīrtanīyaḥ sadā hariḥ, Cc., Ādi 17.31) Śrīla Haridās Ṭhākur řekl: nirantara nāma lao: „Zpívejte svaté jméno bez přestání.“

Abychom zakusili plné účinky svatého jména, musíme dosáhnout úrovně zpívání svatého jména bez přestupků. Podle vaiṣṇavských písem existují tři postupné úrovně rozvoje zpívání: úroveň s přestupky (nāma-aparādha), úroveň snižování přestupků (nāmābhāsa) a nakonec úroveň bez přestupků, čistá úroveň. Začátečník se dopouští přestupků proti svatému jménu. Podle Padma Purāṇy existuje deset přestupků zahrnujících zneužívání svatého jména či světské mylné pochopení jména, písem a světců, kteří ztělesňují svaté jméno a učí o něm ostatní. Ten, kdo zůstává na této úrovni s přestupky, nedosáhne konečného cíle zpívání, kterým je láska k Bohu. Tak to říká Kṛṣṇadās Kavirāj: „Jestliže někdo zpívá toto vznešené jméno Pána znovu a znovu, a přesto nevyvíjí lásku k Nejvyššímu Pánu a neobjevují se mu v očích slzy, je jasné, že kvůli přestupkům při jeho zpívání svatého jména semínko svatého jména nevyklíčilo.“ Je fakt, že aniž bychom přestali páchat přestupky při zpívání svatého jména, nemůžeme k němu vyvinout spontánní připoutanost. Śrī Caitanya se v roli podmíněné duše modlí: „Můj drahý Pane, ačkoli jsi dal svou milost pokleslým podmíněným duším svým liberálním učením svého svatého jména, já jsem takový nešťastník, že páchám přestupky proti zpívání svatého jména, a proto nevyvíjím připoutanost k tomuto zpívání.“

Jak můžeme překonat přestupky a rozvinout čisté zpívání? Zvýšením našeho zpívání svatého jména. Ve svém komentáři ke Śrīmad-Bhāgavatamu (Bhāgavata-purāṇě) Śrīla Viśvanāth Cakravartī Ṭhākur cituje verš z Padma Purāṇy uvádějící, že dokonce i když někdo ze začátku zpívá Hare Kṛṣṇa mantru s přestupky, může tyto přestupky překonat opakovaným zpíváním svatého jména. Díky nezměrné očistné síle svatého jména se díky jeho neustálému zpívání osvobodíme od přestupků vůči svatému jménu a postupně se povzneseme na transcendentální úroveň čistého zpívání, díky kterému můžeme dosáhnout lásky k Bohu.

Jinde se doporučuje, že přestupky můžeme také překonat uvědoměním si, že svaté jméno se od Pána neliší, zpíváním svatého jména v pokorné náladě a vyvinutím postoje služebníka Pána.

Po překonání úrovně s přestupky, jak naše přestupky mizí, přibližujeme se úrovni čistého zpívání. Když pak nakonec zpíváme bez přestupků, dosáhneme úplného osvícení a osvobození a naše spící láska k Bohu se naplno probudí. Na této úrovni ve skutečnosti vstoupíme do Božího království, ačkoli fyzicky můžeme být stále přítomni v tomto hmotném světě.

Transcendentální účinky svatého jména

Svaté jméno projeví ten nejhlubší a nejmocnější vliv na tom, kdo jej vzývá v náladě uctivé oddanosti.

Osvobození od následků hříchů

Svaté jméno nejprve odstraňuje následky hříchů spáchaných v současných i předchozích životech. Podle zákonů karmy je lidská bytost zodpovědná za hříšné činnosti, které provádí, a musí za ně trpět („Jak zaseješ, tak sklidíš.“). Hluboce zapletena do složité sítě hmotných akcí a jejich reakcí musí trpět dualitou potěšení a bolesti, život za životem. Svaté jméno však odstraňuje všechny následky minulých hříchů, jak ty, které se projevují v přítomnosti, tak ty, které se mají stát až v budoucnu. Pouhým zpíváním svatého jména přitáhneme pozornost Nejvyššího Pána, který pak zváží: „Jelikož tato osoba zpívala Mé svaté jméno, je Mou povinností ji ochránit.“ Síla svatého jména zprostit nás hříchů je v písmech důrazně prohlašována. Garuḍa Purāṇa nám říká: „Zpívá-li někdo svaté jméno Pána, dokonce i jen ve stavu bezmoci či aniž by po tom toužil, všechny reakce za hříšné životy zmizí, tak jako všechna malá zvířata ve strachu utíkají, když zaslechnou řev lva.“ Bṛhad-viṣṇu Purāṇa zase tvrdí: „Pouhým vyslovením jména Hari hříšný člověk vymaže reakce za víc hříchů, než je schopen napáchat.“ Ve Viṣṇu-dharmottaře se dočteme: „Toto jméno Kṛṣṇa je tak příznivé, že kdokoli, kdo zpívá toto jméno, se okamžitě zbaví reakcí za hříšné činnosti z velkého množství životů.“ Aby však zpívání svatého jména dosáhlo tak mocného očistného účinku, musí oddaný zpívat svaté jméno čistě, bez přestupků. Jelikož omezujeme naše požívání si hříšných činností, musíme žít čistým a svatým stylem života.

Osvobození od touhy způsobené iluzí

Jak můžeme uniknout vůli hřešit? Díky tomu, že unikneme iluzi, která hříchy podporuje – iluzí, že hmotné tělo jsme my samotní. Když se vtělená duše nesprávně ztotožňuje s tímto hrubým hmotným tělem a jeho jemnější složkou, myslí, inteligencí a falešným egem, vyhledává potěšení v pohodlí a uspokojování tohoto těla. A jak tak putujeme skrze hmotné stvoření a život za životem se snažíme dominovat tomuto fenomenálnímu světu a požívat si jeho zdrojů, procházíme skrze myriády dočasných, prchavých smyslových zážitků, které vytvářejí myriády vjemů tohoto fenomenálního světa v našem srdci a vědomí. Touto cestou se naše původní čisté vědomí pokrývá vrstvami hmotného znečištění. Jelikož je naše vlastní já čistě duchovní, jakékoli množství či rozmanitost fyzického či mentálního požitku mu nemohou přinést skutečné uspokojení. Pod vlivem iluze ztotožňování se s tělem proto opakovaně trpí v nepřirozených a frustrujících podmínkách hmotné existence.

Tato iluze a její bolestivé účinky, které vtělené duše pronásledují a mučí od nepaměti, jsou zničeny transcendentálními účinky svatého jména. Protože se toto božské jméno a Pán samotný neliší, když někdo pravidelně zpívá svaté jméno, vyvine tak přitažlivost k Pánu samotnému. Tato božská, spontánní přitažlivost očišťuje srdce od všech tužeb po nižším, hmotném požitku. Pán Kṛṣṇa osobně pomáhá s tímto postupným očišťováním, jak velký oddaný Sūta Gosvāmī vysvětluje světcům shromážděným v lese Naimiṣāraṇya: „Śrī Kṛṣṇa, Osobnost Božství, který je Paramātmou (Nadduší) v srdci každého a který je dobrodincem pravdomluvných oddaných, očišťuje touhy po materiálním požitku ze srdce oddaného, který rozvinul potřebu naslouchat Jeho poselství, které je samo o sobě ctnostné, je-li náležitě vyslechnuto a proneseno.“  Když je srdce plně očištěno díky zpívání svatého jména, oddaný ztratí zájem o vše, co není duchovní. Vidí celé stvoření jako Pánovu energii, a tak se vzdává touhy vykořisťovat hmotu a požívat si jí. S tím, jak zpívání svatého jména očišťuje zrcadlo srdce (ceto-darpaṇa-mārjanam, Cc. Antya 20.12), plně se probouzíme do duchovní reality.

Osvícení

Veškeré poznání, duchovní i hmotné, se nachází v dávných spisech nazývaných Védy. Traduje se, že moudrost Véd je věčná a božského původu; nejde o výtvor historické, nedokonalé lidské spekulace. Dlouho předtím, než byla védská literatura sestavena (Śrīlou Vyāsadevou, „literární inkarnací Boha“, jak to říká ortodoxní vaiṣṇavská historiografie), existovala tato védská nauka v podobě čistého transcendentálního zvuku (śabda-brahma). V Bhagavad-gītě Pán Kṛṣṇa, který Gītu vyslovil, identifikuje sám sebe jako summum bonum védského poznání:  „Všechny Védy jsou určeny k poznání Mě samotného“ (vedaiś ca sarvair aham eva vedyo, Bg. 15.15). Svaté jméno Pána Kṛṣṇy, které se od Pána samotného neliší, je kvintesencí Véd, a proto také všeho poznání. Zpívání svatého jména tak osvěcuje duši úplným poznáním – poznáním o její vlastní existenciální identitě, o hmotném a duchovním světě, o Bohu, o věčném vztahu duše s Bohem a o prostředcích, kterými obnovíme tento transcendentální vztah. Mahā-mantra ztělesňuje toto poznání, tuto moudrost.

Ti, kdo uctívají Pána zpíváním svatého jména, vzývají milost Pána, který jedná jako vnitřní učitel (caitya-guru) a nejvyšší přítel podmíněné duše a osvěcuje duši z nitra: „Těm, kdo jsou Mi neustále oddáni a kdo Mě s láskou uctívají, dávám poznání, díky kterému Mě mohou dosáhnout. Já, který sídlím v jejich srdcích, ze soucitu odstraňuji světlem poznání temnotu zrozenou z nevědomosti.“ Rūpa Gosvāmī přirovnává svaté jméno ke Slunci, „neboť tak jako i jen nepatrná přítomnost Slunce rozptyluje temnotu noci, stejně tak i pouhá přítomnost svatého jména Kṛṣṇy může odstranit veškerou temnotu nevědomosti, která vyvstává v srdci kvůli velice hříšným činnostem vykonaných v předchozích životech.“

Osvobození

Když se někdo skrze očištění a poznání již neztotožňuje s hmotným tělem a hmotným světem, přestává se zabývat hmotnými činnostmi a osvobozuje se tak od hmotných reakcí. Díky tomuto osvobození se již nemusí znovu narodit. Uvolňuje se ze saṁsāry, cyklu opakovaného zrození a smrti. To je pravý význam mokṣi, osvobození. Duchovní zvuk (śabda-brahma) má moc osvobozovat. Vedānta-sūtra hovoří o anāvṛttiḥ śabdāt, „osvobození zvukem“.

Snadnost, s jakou člověk dosáhne skrze zpívání svatého jména osvobození, je potvrzena ve Skanda Purāṇě: „Pouhé jediné pronesení svatého jména Pána, skládajícího se ze dvou slabik ha-ri, zaručuje člověku cestu k osvobození.“ Jak se uvádí ve Śrīmad-Bhāgavatamu, dokonce i nevědomé zpívání svatého jména přináší výsledky: „Živé bytosti zapletené ve složité síti zrození a smrti se mohou okamžitě osvobodit, když dokonce třeba jen nevědomky pronesou svaté jméno Kṛṣṇy.“ „Dokonce i ten nejslabší záblesk záře Pánova svatého jména,“ říká Haridās Ṭhākur, „může člověku zaručit osvobození.“

Vědomí Boha

Zpívání svatého jména v konečném smyslu přináší vědomí Boha, které kulminuje v extatické oddanosti Kṛṣṇovi (kṛṣṇa-bhakti). Osvobození (mokṣa) není tou nejvyšší duchovní dokonalostí. Prostě jen označuje svobodu od materiální existence, či její negaci. Po osvobození z hmotného znečištění se duše musí navrátit do své původní ustanovené pozice milujícího služebníka Boha.

S pokrokem na cestě bhakti, duchovní lásky k Bohu, nás zpívání svatého jména přivádí ke stále bližšímu styku s Pánem. Na této cestě svaté jméno vyvolává vzpomínání na Pána, společnost Pána (prostřednictvím Jeho zvukové podoby), přitažlivost k Pánu, transcendentální („blaženou“) vizi (darśan) Pána a nakonec duchovní lásku k Bohu, ve které oddaný zakouší rozmanitost intenzivních duchovních pocitů extáze.

Měli bychom si povšimnout, že k účinnosti tohoto procesu zpívání svatého jména se předpokládá, že Pán bude přímo zasahovat do devocionálního života duchovního adepta. Jinými slovy, v procesu zpívání svatého jména nepřichází nic automaticky či mechanicky. Oživení spícího vědomí Boha duše nezávisí na žádné ritualizované litanii, avšak na bezpříčinné milosti Pána, který reaguje na upřímné úsilí svého oddaného s oddaností Jej opěvovat.

Protože je svaté jméno Kṛṣṇou samotným, zpívání svatého jména vyvolává vzpomínky na Kṛṣṇu samotného a na Jeho společnost. Rozjímání, vstřebávání, meditace, neustálé vzpomínání a trans (samādhi) je pět stupňů postupného vzpomínání na Kṛṣṇu (kṛṣṇa-smaraṇa). Při procesu vědomého vzpomínání oddaný cítí Pánovu přítomnost jako transcendentální, mystický fakt. Když oddaný zpívá svaté jméno, všechno Pánovo transcendentální bohatství – Jeho božská podoba, činnosti, vlastnosti atd. – se projeví v srdci tohoto oddaného. Ano, Kṛṣṇa samotný se tam zjeví. „Můj drahý Nārado, nesídlím ve skutečnosti v Mém sídle, na vaikuṇṭhské planetě, ani v srdcích yogīch. Sídlím tam, kde Moji čistí oddaní zpívají Mé jméno a hovoří o Mé podobě, zábavách a vlastnostech.“ (Padma Purāṇa) Vědomí oddaného tak začne být přitahováno k Pánu Kṛṣṇovi. Spolu se vzpomínáním, sdružováním a přitažlivostí se rozvíjí také postoj oddaného jako Pánova služebníka a na pokročilejší úrovni se oddaný zaměstnává přímo ve službě Pánu v duchovní říši, dokonce i když se stále ještě nachází v hmotném těle. Prostřednictvím čistého, devocionálního zpívání svatého jména si tak oddaný přímo uvědomuje Pánovu přítomnost a vstupuje do hlubších mystérií vědomí Boha.

Extatická láska k Bohu

Pohroužení do vědomí Boha kulminuje v prema-bhakti, čisté lásce k Bohu. Kṛṣṇadās Kavirāj Gosvāmī píše: „Svaté jméno Kṛṣṇy je tak přitažlivé, že každý, kdo jej zpívá … je prosycen láskou ke Kṛṣṇovi. Takový je účinek zpívání Hare Kṛṣṇa mantry.“ Śrī Caitanya podobně nabádal Sanātanu Gosvāmīho: „Z devíti procesů oddané služby je tím nejdůležitějším neustálé zpívání svatého jména Pána. Jestliže se mu někdo věnuje a vyhýbá se přitom deseti druhům přestupků, velice snadno dosáhne té nejcennější lásky k Bohu.“

Čistá láska ke Kṛṣṇovi vyvolává ty nejvznešenější a nejvyšší emoce duše. Osvobození či duchovní dokonalost neznamená absenci vnímání či emocí, avšak jejich konečnou dokonalost. V duši se skrývají hluboké transcendentální emoce, které jen leží ladem, dokud duše dřímá v māyi, hmotné iluzi. Avšak tyto vznešené emoce se probouzí spolu s probuzením čistého duchovního vědomí. Celá škála emocí zažívaných podmíněnou duší (jako štěstí a utrpení, láska a nenávist, soucit a závist) jsou pouhou matnou a pokřivenou reflexí jejich duchovních protějšků, které existují v absolutní čistotě a jsou vnímány plně duchovně uvědomělými dušemi v jejich věčném vztahu s Pánem. Když duše probudí čistou lásku ke Kṛṣṇovi, zakouší nekonečně sladké příchutě široké palety transcendentálních emocí, které jsou různorodými projevy duchovní extáze. Takové transcendentální extatické emoce v nitru srdcí a myslí čistých oddaných jsou tak mocné, že explodují a přelévají se do říše fyzična. Při vykonávání pokynu svého duchovního mistra Śrī Caitanya nastoupil na cestu neustálého zpívání svatého jména Kṛṣṇy. Když toto zpívání vyvolalo intenzivní duchovní extázi, dumal nad tím, zda se pomátl na rozumu. Oslovil kvůli tomu svého gurua, Īśvaru Purīho, který Mu pak vysvětlil:

Vlastností lásky k Bohu je, že samotnou svojí povahou v našem těle vyvolává transcendentální příznaky, a působí, že čím dál více dychtíme dosáhnout útočiště u lotosových nohou Pána. Ten, kdo skutečně rozvinul lásku k Bohu, přirozeně někdy pláče, někdy se směje, někdy zpívá a někdy běhá sem a tam jako šílený.Pocení, třes, ježení chlupů na těle, slzy, slabost, bledost, šílenství, zádumčivost, trpělivost, pýcha, radost a pokora jsou různé přirozené příznaky extatické lásky k Bohu, jež způsobuje, že oddaný při zpívání Hare Kṛṣṇa mantry tančí a vznáší se v oceánu transcendentální blaženosti.

Ovšem, takových stavů duchovní extáze lze jen velmi zřídka dosáhnout. Zakouší je pouze ti, kdo vstoupili do toto nejniternějšího, nejdůvěrnějšího vztahu s Pánem Kṛṣṇou. Takové zážitky nejsou dostupné dokonce ani těm, kdo uctívají Pána s úctou a bázní a nahlížejí na Pána pouze v Jeho aspektech velikosti, moci a majestátu. Duchovní chutě takové extáze mohou zakusit ti, kdo díky Pánově milosti nahlédli za Jeho majestátní vzhled a jednají s Ním se spontánní, intimní náklonností. Jak se uvádí v Caitanya-caritāmṛtě, čisté devocionální zpívání osobních jmen Pána Kṛṣṇy uvádí oddaného do Pánovy osobní přítomnosti a přináší tu nejvyšší blaženost: „Láskyplné jednání s Nejvyšší Osobností Božství přináší štěstí miliónkrát větší než vztahování se k Pánu s bázní a úctou. Díky pouhému vyslechnutí svatého jména Pána je oddaný zaplaven transcendentálním blahem.“

Více než smrt

Díky čistému a oddanému zpívání svatého jména po celý život se oddaný v čase smrti vrátí ke Kṛṣṇovi. Pán Kṛṣṇa to vysvětluje v Bhagavad-gītě:

Kdokoli v čase smrti opustí své tělo v myšlenkách na Mě, okamžitě dosáhne Mého stavu bytí. O tom není pochyb. Není pochyb o tom, že každý dosáhne přesně takového stavu bytí, na který při opuštění svého těla myslí. … Ten, kdo medituje o Mně, Nejvyšší Osobnosti Božství, s myslí nestále upřenou na Mě, aniž by se odchýlil od dané cesty, … Mě jistě dosáhne.

 Prostřednictvím zpívání svatého jména při opouštění hmotného těla tedy oddaný, který se celý život zpíváním Kṛṣṇova svatého jména věnoval kṛṣṇa-smaraṅa, vzpomínání na Kṛṣṇu, opustí bolestivý cyklus rození a smrti a navrátí se ke Kṛṣṇovi do duchovní říše (Vaikuṇṭhy), aby tam vykonával intimní, extatickou, láskyplnou službu.

Božský ústupek

 Kromě významu svatého jména jakožto prostředku k dosažení individuální duchovní dokonalosti nám čtení vaiṣṇavské literatury odhaluje, že svaté jméno také drží tu nejširší historickou a univerzální důležitost. Zpívání svatého jména je vskutku popsáno jako univerzální a svrchované náboženství pro současnou epochu, které se v tradičních indických textech říká Kali-yuga, „Věk Kaliho“, velká doba železná, období materialismu, pokrytectví a hádek. Kali-yuga je poslední ze čtyř velkých věků, které jsou postupně každý horší než ten předchozí, čtyř rozsáhlých epoch, které se cyklicky opakují. Věk Kaliho je dobou, kdy lidská společnost upadne z lidské úrovně na nižší než lidskou, kdy lidé světa zapomenou na své duše, budou se ztotožňovat se svými hrubými těly a pošetile se budou hnát za světovými zásobami hmotného zboží a požitků. Jak se uvádí ve Śrīmad-Bhāgavatamu, nešťastní obyvatelé věku Kaliho jsou „svárliví, líní, svedení na scestí, nešťastní a nade vše neustále něčím rozrušení“.

Jelikož takové nešťastné osoby mají jen malou či žádnou náklonnost k duchovnímu pokroku, je jim nutně potřeba jednoduché metody, díky které by se mohly probudit ze svého smrtícího spánku a získat možnost k duchovní emancipaci. Tímto velkým ústupkem je svaté jméno. Kṛṣṇadās Kavirāj Gosvāmī prohlašuje: „Ve věku Kaliho Pán Kṛṣṇa sestoupil v podobě svatého jména.“ Svaté jméno je tou jedinou skutečnou slavnou věcí, tou jedinou zachraňující milostí v tomto prokletém věku, jak to Śukadeva Gosvāmī říká králi Parīkṣitovi: „Ačkoli je Kali-yuga plná nedostatků, má jednu dobrou vlastnost. Pouhým zpíváním svatého jména Kṛṣṇy se můžeme osvobodit od hmotného zajetí a být povýšeni do transcendentálního království.“ Různé cesty vedoucí k duchovnímu pokroku praktikované v předchozích věcích nejsou ve věku Kali kvůli individuální a kolektivní degradaci lidstva v podstatě vůbec účinné. Zpívání svatého jména teď překonává všechny podoby duchovní disciplíny: „Všech výsledků dosažených v Satya-yuze meditací o Viṣṇuovi, v Tretā-yuze vykonáváním obětí a v Dvāpara-yuze sloužením lotosovým nohám Pána může být v Kali-yuze dosaženo pouhým zpíváním svatého jména Pána.“ (Śrīmad-Bhāgavatam 12.3.52) Primát a exkluzivita praktikování svatého jména je důrazně prohlašována v často citovaném verši z Bṛgan-nāradīya Purāṇy: „V tomto věku Kaliho nenajdeme k duchovnímu pokroku žádné jiné cesty, žádné jisté cesty, žádné jiné cesty než svaté jméno, svaté jméno, svaté jméno Pána.“ Zpívání svatého jména Pána je tak yuga-dharmou, univerzálním a svrchovaným náboženstvím tohoto věku, které má za úkol sjednotit všechny víry v jednotném, radostném oslavování Nejvyššího Pána.

Ačkoli zpívání svatého jména hrálo roli v indické náboženské historii po milénia, jako yuga-dharma bylo specifiky propagováno a zpopularizováno velkým Caitanyou, jehož vyzařující přítomnost a vřelé extáze přitáhly k nāma-dharmě, náboženství jména, milióny lidí. Díky tomu, jak zpopularizoval svaté jméno, je Śrī Caitanya považován za yuga-avatāra, přední inkarnaci tohoto věku, Kali-yugy, a je takto uctíván. Navíc byl také uctíván jako nejúžasnější inkarnace Pána, protože všem osobám volně poskytoval čistou kṛṣṇa-bhakti, extatickou lásku k Bohu. Mahā-mantra, kterou Śrī Caitanya tolik zpopulárnil, je specificky zmíněna v Kalisantaraṇa Upaniṣadě jako ten jediný prostředek k úniku ze zhoršujících se podmínek věku Kaliho: „Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare, Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare – těchto šestnáct jmen skládajících se z třiceti dvou slabik jsou tím jediným prostředkem k potlačení zlovolných účinků Kali-yugy. Ve všech Védách je jasně vidět, že k překonání oceánu nevědomosti není jiné cesty než zpívání svatého jména.“ Nejenže svaté jméno poskytuje lidským bytostem individuálně i kolektivně ty nejvyšší výhody, avšak očišťuje také nižší formy života. Každá živá bytost, která má to štěstí, že zaslechne božskou, transcendentální zvukovou inkarnaci Pána, obdrží nezměrný duchovní prospěch.

Śrī Caitanya nezamýšlel, aby svaté jméno zůstalo zjeveno pouze v Indii, nýbrž předpověděl, že svaté jméno dosáhne „každého města a vesnice“. O čtyři století později tento misionářský ideál, založený na přesvědčivé vizi univerzality svatého jména, získal na síle díky úsilí Śrīly Bhaktivinoda Ṭhākura, velkého následovníka Śrī Caitanyi a devátého člena Jeho učednické posloupnosti. Ve svém náboženském časopise Sajjana-toṣanīi v roce 1885 prorocky prohlásil:

Pán Caitanya nesestoupil jen proto, aby osvobodil pár lidí v Indii. Naopak, Jeho hlavním cílem bylo emancipovat všechny živé bytosti ve všech zemích po celém vesmíru a kázat  toto věčné náboženství. … Není pochyb o tom, že tento nesporný pokyn se uskuteční. … Velmi brzy bude tato cesta hari-nāma-saṅkīrtanu, jež nemá sobě rovné, propagována po celém světě. … Ach, kdy jen přijde ten den, kdy šťastliví Angličané, Francouzi, Rusové, Němci a Američané pozdvihnou prapory, mṛdaṅgy a karatāly a povedou kīrtan na ulicích jejich měst! Kdy jen tento den přijde?  … Ten den bude svědkem toho, jak se posvátná transcendentální extáze vaiṣṇavské dharmy stane tou jedinou dharmou a jak se všechny sekty a náboženství stékají jako řeky do oceánu vaiṣṇavské dharmy. Kdy jen tento den přijde?

O osmdesát let později Jeho Božská Milost A. C. Bhaktivedānta Svāmī Prabhupāda, žák Bhaktivinodova syna (Bhaktisiddhānty Sarasvatī Gosvāmīho), opustil Indii a odcestoval do Spojených států, aby proměnil Bhaktivinodův sen ve skutečnost. V roce 1966 založil Mezinárodní společnost pro vědomí Kṛṣṇy, která začala být díky své aktivní propagaci mahā-mantry běžně známa jako „hnutí Hare Kṛṣṇa“. Zpívání a propagace svatého jména jsou vyhlášeným základem a cílem tohoto hnutí. Zakladatel Společnosti, Śrīla Prabhupāda, píše: „Śrī Caitanya Mahāprabhu zavedl toto společné zpívání Hare Kṛṣṇa mantry, aby dal každému možnost slyšet Kṛṣṇovo svaté jméno, neboť pouhé zaslechnutí tohoto svatého jména člověka očistí. Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se tedy převážně věnuje zpívání Hare Kṛṣṇa mantry po celém světě.“ Jinde také říká: „Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je založeno na tomto principu: zpívat Hare Kṛṣṇa mantru v každém okamžiku, jak jen to je možné, jak uvnitř chrámu, tak i mimo něj.“ Toto hnutí „je obzvláště určeno k vytváření atmosféry, ve které lidé mohou zpívat Hare Kṛṣṇa mantru“. Veřejné zpívání svatého jména, jak se mu věnovali následovníci Śrīly Prabhupādy, oblečeni v tradičních indických dhotīch a sārīch, je teď povědomým výjevem na ulicích většiny světových velkoměst.

Svaté jméno Kṛṣṇy, tak dlouho skryto v Indii a uzamčeno před zrakem Západu, teď vstoupilo do veřejného dění západní společnosti. Stalo se tak řečeno „domácí mantrou“, dostupnou pro každého. Ačkoli je však veřejně lidem na očích, není svaté jméno obyčejnou komoditou, kterou si člověk může pořídit na trhu. Je to skrytý poklad. Je nutno rozvinout náležitý zrak, abychom ji mohli vidět, nebo spíš sluch, abychom ji mohli slyšet. Přistoupíme-li ke svatému jménu s úctou a dovolíme-li mu, aby skrze náš sluch vstoupilo do našeho srdce, a především přijmeme-li toto posvátné jméno za všechno v našem životě, můžeme vstoupit do toho nejhlubšího, nejsložitějšího a nejvznešenějšího ze všech duchovních tajů.

Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa
Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare
Hare Rāma, Hare Rāma
Rāma Rāma, Hare Hare