Na pobřeží v New Jersey dny ubíhaly rychle a brzy byly tři týdny pryč. Každý den byl plný radosti z žití se Šrílou Prabhupádou. Bylo to klidné a duchovní prostředí a sladkost jeho oddané nálady se zabořila hluboko do mého srdce. Na konci třech týdnů jsem byla zapojená. Naprosto jsem se zamilovala do Šríly Prabhupády. Byl mým životem. Neměla jsem žádnou větší touhu než mu denně sloužit, naslouchat mu, dívat se na něj, jak mluví, a poslouchat jeho okouzlující rozhovory o Krišnovi a Jeho přátelích a o jejich životě na Gólóce. Šríla Prabhupáda byl okouzlující, půvabný, sladký, humorný a milující. Láska, která vyzařovala z jeho přítomnosti, uzdravila mé srdce ze všech zranění způsobených materiálním životem. To byla má zkušenost. Koneckonců jsem byla dítětem, které vyrůstalo v domě bez otce, jelikož se mí rodiče rozvedli, když jsem byla malé dítě. Ve dvou měsících mě poslali za skvělou věřící tetou a s otcem jsme nebyli v kontaktu, dokud mi nebylo deset let. Takže Šríla Prabhupáda byl perfektní otec. Věděl všechno o všem. Jeho ochraňující přítomnost mě obklopovala. Když přišel den, kdy měl odletět do San Francisca, měla jsem v sobě emocionální chaos. Dobře si pamatuji, jak jsem klečela u okýnka auta těsně předtím, než odešel. Slzy mi tekly po tvářích, když jsem se dívala do jeho krásné, zářící, zlaté tváře. Nevěděla jsem, kdy nebo jestli vůbec ho ještě někdy znovu uvidím. Jel do San Francisca, aby znovu nabyl zpět své zdraví, a odtud chtěl jet zpátky do Indie. Nemohla jsem dobře mluvit, byla jsem velice mladá a stydlivá, ale nějak jsem vyjádřila svoji intenzivní bolest z jeho odjezdu a moji touhu mu sloužit. Chtěla jsem, aby mu bylo dobře a aby mu v tom San Francisco nebo Indie pomohla, v to jsem moc doufala. Šríla Prabhupáda se podíval z otevřeného okýnka auta na uplakanou mladou americkou dívku s žádnou duchovní kvalifikací, ale znal mé srdce. Zvedl ruku v požehnání, jeho tvář byla plná laskavosti a soucitu a řekl: "Všechno bude v pořádku." Ujistil mě svým pochopením a řekl mi: “Zpívej Hare Krišna. Krišna všechno zaranžuje.” Když jeho auto odjelo, část mého srdce odjela s ním. I když jsem se vrátila ke svým povinnostem uklízení bytu, balení hrnců a pánví a předmětů pro domácnost, má touha ho vidět a sloužit mu se zvětšovala a zvětšovala. Jel do San Francisca jen na dva nebo tři týdny a potom se měl vrátit do New Yorku. Doufala jsem, že se vrátí silný a v pořádku.
Čas uplynul a Šríla Prabhupáda se vrátil do New Yorku. Byl poněkud zklamaný z počasí v San Franciscu, jelikož bylo zataženo a chladno, a on cítil, že potřebuje teplou atmosféru Indie – plány pro Indii byly potvrzeny. Když přijel do New Yorku, jeho pobyt byl krátký. Řekl nám, že se vrátí do Vrindávanu, aby mu bylo lépe, nebo odejde na Krišnalóku. Zoufale jsme chtěli, aby mu bylo lépe. Pokračovali jsme s našimi denními modlitbami k Pánu Nrisinhadévovi, jak nás instruoval té osudové noci své mozkové mrtvice. Prosili jsme Krišnu, aby nám ho vrátil zpět. Když jsme se shromáždili na letišti v New Yorku a sedli si na podlahu, skrz své slzy jsem slyšela různé rozhovory. Šríla Prabhupáda komentoval tapetu Air India, která ukazovala indické dámy, které nosily na hlavách nádoby na vodu. Ty obrázky se mu velice líbily. Připomínaly mu jeho milovanou Indii. “Jen se podívejte, jak jsou půvabné. Nosí sárí, nesou nádoby na vodu. Vypadají jako gópí z Vrindávanu.” Šríla Prabhupáda se otočil k Hémavati, která měla oblečené sárí vyrobené z kusu látky: “Jen se podívejte, jak hezky vypadá Hémavati ve svém sárí. Hémavati, také se můžeš naučit, jak nosit nádoby na vodu, tak jako gópí, a potom budeš vypadat ještě krásněji.” Hémavati se radostí usmívala, majíc svůj dlouhý blonďatý cop skrytý pod hedvábným sárím. Zněl tichý a smutný kírtan, když hlásili jeho let. Shlukli jsme se kolem Šríly Prabhupády, jako bychom ho chtěli s námi zdržet co nejdéle. Tady byl - obklopen svými dětmi, většina z nás měla sotva dvacet let, někteří byli ještě mladší. Tohle byl poslední okamžik. Podívala jsem se kolem. Jadurání cítila velkou bolest. Milovala Šrílu Prabhupádu tak moc, že mohla sotva otevřít oči, stěží dýchala. Všichni byli smutní. Plakala jsem, soustředila se na jeho obličej, hltala jsem každý poslední moment a naplňovala svoji mysl a srdce touhou vidět ho v pořádku a znovu mu sloužit. Potom odešel, byl pryč. Dívali jsme se do noci, když letadlo vzlétlo. S Brahmánandou jsme pozorovali, dokud se na obloze neztratily kondenzační stopy. Mrholivý déšť nám foukal do tváří a míchal se s našimi slzami. Byl to konec první líly Šríly Prabhupády v USA. Věděli jsme toho málo o Krišna vědomí, ale věděli jsme hodně o milujícím Šrílovi Prabhupádovi. Shodli jsme se s Brahmánandou, že ten déšť je jako slzy gópích v odloučení. Musí to být podobný způsob, jak se gópí cítily, když Krišna odešel do Mathury. Připadalo nám, jako by celý svět plakal, když Šríla Prabhupáda odešel do Indie. Vzpomínám si na to dobře. Nejvíce si pamatuji, Šrílo Prabhupádo, Váš soucitný pohled, jakým jste se díval na všechny Vaše děti těsně před odletem do Indie. Tohle byla vždycky má oblíbená nálada: Vaše nálada lásky, starosti a soucitu. Děkuji Vám, že jste sem přišel, že jste si na sebe vzal tolik potíží, a děkuji Vám, že jste se znovu a znovu vracel, abyste vyřešil všechny naše bolesti hlavy při založení velké organizace. Děkuji Vám, Šrílo Prabhupádo, že jste nám dal svou lásku, že jsme se mohli naučit, jak otevřít naše srdce a lásku pocítit. Děkuji Vám, že jste nás naučil, jak milovat, a že jste nám dal zkušenost božské duchovní lásky, bez které by naše srdce byla jako prázdné bušící stroje. Prosím, zůstaňte vždy na oltáři mého srdce, kde Vám mohu vždy sloužit svými myšlenkami a skutky.