Zvraty v šedesátých letech a válka ve Vietnamu byla pro mnohé strašnou realitou. Gaurasundara, můj manžel, žil v neustálé úzkosti a strachu, že ho odváděcí komise zavolá do války. Ačkoliv vyrůstal ve vojenské rodině, která plně podporovala válku ve Vietnamu, a chtěli po něm, aby se stal pilotem letecké síly, Gaurasundara měl jiné představy o svém osudu. Až do konce listopadu byl Gaurasundara studentem umění na univerzitě v Texasu a vzhledem k jeho statusu studenta nebylo pravděpodobné, že by ho vybrali. Ale na konci listopadu jsme s Gaurasundarou opustili univerzitu kvůli našemu hledání pravdy a v prosinci roku 1967 jsme se stali žáky Šríly Prabhupády. Už při Gaurasundarově prvním setkání se Svámídžím v San Franciscu vyjádřil své obavy z toho, že bude odveden do války, ve kterou nevěřil. O šest měsíců později se jeho strach stal skutečností. Obdržel oznámení od odváděcí komise z New Yorku, aby se dostavil. Osudný den nastal. Zůstali jsme v New Jersey se Šrílou Prabhupádou v jeho útočišti na pobřeží a Gaurasundara musel odcestovat do New Yorku na schůzku s odváděcí komisí. Měl projít fyzickou zkouškou a bylo velice pravděpodobné, že bude odveden do armády. Sdělili jsme své vážné úzkosti Šrílovi Prabhupádovi, který také nepodporoval válku ve Vietnamu. Ujišťoval nás, že se Krišna o všechno postará. Přišel den Gaurasundarovy schůzky a on se skoro plačtivě rozloučil se Šrílou Prabhupádou a se mnou. Nevěděl, co je před ním, jeho budoucnost byla nejistá. Na hedvábné niti kolem krku nosil malé múrti Pána Džagannátha spolu se svým velkým červeným dřevěným růžencem, který dostal při zasvěcení. Byl plný úzkosti, ale klidně se poklonil a rozloučil se se Šrílou Prabhupádou. Když mu Gaurasundara dával své poslední poklony a připravoval se k odjezdu, Šríla Prabhupáda klidně stál na chodbě. Pak zvedl svou pravou ruku, aby mu požehnal, a řekl mu: “Krišna tě ochrání. Požádám Ho. Neboj se. Krišna se o všechno postará.” Jeho hlas byl jistý a silný. Soucitně se usmál. Věděl, že všechno bude v pořádku, a převedl tento pocit víry v tak křehkém okamžiku i do nás. Potom Gaurasundara odjel vlakem do New Yorku. Byl pryč celý den. Doma všechno probíhalo jako vždycky. Šríla Prabhupáda měl své polední jídlo poté, co mu Kírtanánanda dal masáž, a já dělala své obvyklé povinnosti, jako bylo čištění a praní Prabhupádova oblečení, a snažila jsem se dělat nějakou uměleckou práci. Nemohla jsem se koncentrovat, protože má mysl byla zaplněná myšlenkami na Gaurasundaru. Neustále jsem se modlila ke Krišnovi. Šríla Prabhupáda několikrát Gaurasundaru zmínil, takže jsem věděla, že na něho také myslí. Přišel večer a on se pořád nevrátil z města, tak jsme měli obavy. Najednou jsme ho slyšeli čentovat, když šel po schodech nahoru. Spěchala jsem ke dveřím, abych ho přivítala, vřele jsem ho objala a všimla si jeho širokého úsměvu. Šríla Prabhupáda si ho zavolal do pokoje a zeptal se: “Tak, co se stalo?” Gaurasundara začal popisovat, že kvůli jeho zvláštnímu vzhledu, velkému červenému růženci na krku a barevnému Pánu Džagannáthovi na jeho hrudi byl poslán k psychiatrovi. Doktor dával Gaurasundarovi otázky a Gaurasundara odpovídal co nejjednodušším způsobem, neustále zpívaje Hare Krišna nahlas na svém dřevěném růženci, klopící oči dozadu v jógickém modu, soustřeďující se ve své mysli na podobu Krišny. Psychiatr tohle nikdy předtím ještě neviděl a podle všeho došel k závěru, že Gaurasundara nebyl vhodný pro vojenskou službu. Dal mu 3-Y status, není to tak dobré jako 4-F, ale rozhodně to snížilo jeho šance k odvedení a Gaurasundara nebyl nikdy odveden. Plakala jsem radostí, když se Šríla Prabhupáda zasmál a pokýval hlavou ze strany na stranu. “Jen se podívej, Krišna tě ochránil. Pokud jsme upřímní, Krišna nás vždycky ochrání. On vidí všechno. Vybral sis službu Jemu, ne armádě, takže všechno zaranžoval.” Byl to radostný večer. Zmizel stres, který tu celou dobu byl, a Gaurasundara se teď mohl více koncentrovat na plnou službu Krišnovi a Šrílovi Prabhupádovi. Krišna ho zachránil z velkého nebezpečí, možná z jeho osudu jít do války, a on byl hluboce vděčný. Děkuji Vám, Šrílo Prahupádo, za neustálé zachraňování nás před velkými nebezpečími v materiálním světě, cyklu sansáry. Jste nazýván vojenským generálem Pána Čaitanji. Ve skutečnosti jste opravdu vedl armádu. Stejně jako Ráma vedl armádu opic, vedl jste Vy armádu americké mládeže. Měl jste svou misi a my jsme byli odvedeni do Vaší armády, armády Pána Čaitanji. To bylo naším největším štěstím. Byli jsme nekvalifikovaní, a přesto jste nás tak laskavě chránil, naplňoval svou šakti a poslal nás dělat Vaši práci. Kéž si to vždy pamatujeme a jsme vděční za možnost Vám sloužit ve Vaší armádě a kéž nikdy nezapomeneme, že jste vojenský vrchní velitel a my jsme vždy poslušní. Šrílo Prabhupádo, změnil jste naše osudy. Možná osud Gaurasundary byl jít do Vietnamu, tak jako většina americké mládeže, ale Vy jste požádal Krišnu a On přearanžoval naše životy. Když jsem byla nachlazená nebo měla chřipku, často mi Šríla Prabhupáda říkal: “Ano, Krišna ti odškrtává z tvého konta. Vidí tvoji upřímnou touhu sloužit. Mohla by sis zasloužit teď zemřít, ale místo toho ti dává malou rýmu.” Často říkal: “Krišna nás sleduje. Když Mu chceme upřímně sloužit, začne zavírat náš účet, nebo z něj odškrtává, což znamená, že zmenšuje naši karmu z našeho pobytu v materiálním světě.” Vy jste mi to, Šrílo Prabhupádo, připomínal a tak si vždy, když chytím rýmu, vzpomenu na to, že mi možná Krišna něco odškrtává z mého konta. Kéž bychom si vždycky pamatovali naši prekérní situaci a neustále vzpomínali na to, že nás pozorujete a odškrtáváte z našeho účtu. Děkuji Vám, Šrílo Prabhupádo.