69-03 „Pečujte o Naróttama dáse velmi pěkně, je to velmi dobrý chlapec. Někdy ho přitahuje májá, ale to není příliš neobvyklé. Laskavě se ho tedy snažte co nejvíc chránit, a až přijedete do New Yorku, může také přijít, abych ho znovu viděl.“ (dŠP Himavatí, 23. března 1969)
72-04 „Pokud jde o to, jak jsem tě v Májápuru pokáral za tvé otázky, kárám své žáky jen čistě z lásky. Je otcovskou povinností vychovat ze svého syna silného, užitečného občana, a někdy ho za tímto účelem musí pokárat za nějakou chybu, aby ho poučil. Toto drsné zacházení je však synovi jen ku prospěchu. Podobně vy všichni jste mé duchovní děti a má jediná starost je dohlížet na to, abyste se stali silnými ve vaší oddanosti Pánu Krišnovi. Někdy vám tedy možná vyhubuji, měli byste však vždy mít na paměti, že to dělám z lásky a pouze ve váš prospěch. Jsi inteligentní chlapec a chci tě velmi dobře vychovat, abys byl schopen s přesvědčením kázat tuto skvělou filozofii vědomí Krišny a pomáhal osvobozovat všechny duchovně hladovějící duše tohoto světa. Měl bys proto brát toto kárání jako příležitost k pokroku v rozvoji vědomí Krišny, a nijak jinak.“ (dŠP Niraňdžanovi, 12. dubna 1972)
72-05 „Máme toho tolik na práci. Musíme jednat s tolika lidmi s různými osobnostmi. Laskavě prosím využij jejich energii a zároveň je udržuj spokojené. Tak vypadá vedení, je-li někdo určen být vůdcem, musí ho všichni následovat a poslouchat ho. Poslušnost je prvním zákonem disciplíny. Poukazují na nedostatky, ale oni sami nekonají své povinnosti, poukazují tedy na nedostatky ostatních. Přišli sloužit, nyní sloužit nechtějí, a tak se vymlouvají. ,Ó, nedostatek, raději odejdu.‘ Pracovníci by neměli poukazovat na nedostatky.“ (dŠP Girirádžovi, 15. května 1972)
72-11 „Jedna věc je, že jsem velmi smutný poté, co jsem se dozvěděl, žes odešla ze společnosti oddaných kvůli této události v gurukule. Nyní žiješ sama, protože tě zranilo to, žes viděla, že je s dětmi někdy špatně zacházeno, a protože v této souvislosti nikdo nepřijal tvou dobrou radu. Ale můžeš být ujištěna, že si vždy dělám starost o blaho svých žáků, takže podnikám kroky k nápravě této nešťastné situace. Nyní ti radím zanechat těchto pocitů a vrátit se do svého života oddané služby vědomí Krišny, a pokud se vrátíš do dallaské školy a ukážeš ostatním učitelům správný způsob, jak učit a ukázňovat studenty, bude to skvělá služba. Předávám kopii tohoto dopisu s tvým dopisem Satsvarúpovi k jeho okamžité pozornosti...
Jde o to, že děti by neměly být vůbec bity, to jsem řekl. Měla by se jim jednoduše důrazně ukázat hůl. Pokud to někdo takovým způsobem nezvládne, není to kvalifikovaný učitel. Pokud je dítě správně vychováno ve vědomí Krišny, nikdy neodejde. To znamená, že musí mít dvě věci, lásku a vzdělání. Pokud je bito, bude pro ně těžké to přijmout v láskyplném duchu, a až bude dost staré, může chtít odejít – to je nebezpečí. Proč se tedy tyto věci dějí – pochodování a džapování, nedostatek mléka, příliš přísné dodržování časových plánů a bití malých dětí? Proč jsou zaváděny tyto věci? Proč vymýšlejí tyto nové věci, jako je pochodování a džapování jako v armádě? Co mohu dělat z takové dálky? Měly by běhat a hrát si, když jsou malé, ne nuceny džapovat, to není způsob, jak s nimi zacházet.
Předal jsem vám hlavní principy, ne že mám být konzultován ohledně každé drobnosti, to je záležitost těch, kdo to mají na starosti, ale pokud tam není nikdo, kdo dokáže správně řídit, co mohu dělat? Pokud máš správnou představu, jak to udělat, můžeš tam znovu jet a přijmout nějakou zodpovědnou pozici k nápravě situace. To bude tvoje skutečná povinnost, ne že dojde k nějaké neshodě a já znechuceně odejdu, ne. To není vaišnavský standard. Standard by měl být takový, že můj duchovní mistr mi nařídil, abych to dělal takhle, tak to budu dělat bez ohledu na nějaké potíže, to je všechno.“ (dŠP Bhánutanji dásí, 18. listopadu 1972)
72-11 „Velmi rád slyším, že děti v gurukule úspěšně pokračují v Krišny si vědomém vzdělávání, to je velmi dobrá zpráva. Ano, pokud je budeme jednoduše správně vychovávat, dosáhnou té nejvyšší úrovně oddaného vaišnavy. Jaká je to výchova? Jednoduše by měly být zaměstnány takovým způsobem, aby nějak vzpomínaly na Krišnu každým okamžikem, to je vše. Není to nějaký mechanický proces, pokud je přinutíme takto, budou takoví, ne. Jsme osoby, Krišna je Osoba a náš vztah s Krišnou zůstává vždy otevřený jako dobrovolná dohoda a dobrovolný postoj – ano, Krišno, rád budu spolupracovat, cokoliv řekneš – tato připravenost a ochota poslouchat jsou možné jen za přítomnosti lásky. Nucení mě k souhlasu nepřiměje. Ale pokud je zde láska, ó, rád to udělám. To je bhakti, to je vědomí Krišny. Podobně pokud budeme vychovávat děti rozvojem a povzbuzováním jejich sklonu milovat Krišnu, pak budeme úspěšní v jejich výchově na tu nejvyšší úroveň. Pak budou vždy velmi rády souhlasit, že udělají vše, o co je požádáte.
Slyšel jsem, že děti byly bity holemi. Samozřejmě, že nevím, ale to by nemělo být. Můžete jim hůl ukázat, pohrozit jim, ale lepší umění je se nějakým způsobem, dokonce i lstí, vyhýbat tomuto násilí a přimět je, aby poslouchaly na základě lásky. To je úspěch disciplinární metody.“ (dŠP Rúpa-vilásovi, 18. listopadu 1972)
72-12 „Pokud jde o tvou otázku: Mělo by se vůči dětem užívat násilí? Ne, děti by neměly být do ničeho nuceny. Dítě by nemělo být nuceno. To je všechno nesmysl. Kdo tyto věci vymyslel? Chceme-li, aby se děti staly velkými oddanými, pak je musíme vzdělávat láskou, ne negativním způsobem. Samozřejmě, pokud se začnou zlobit, můžeme jim ukázat hůl, ale nikdy bychom ji neměli použít. Když dítě dělá nesmysly, můžeš je přelstít, aby tě poslouchalo tím, že si vymyslíš nějaký malý příběh, a dítě bude přelstěno, aby se chovalo správně. Nikdy však nepoužívej násilí, zvláště v souvislosti s džapováním a jinými záležitostmi duchovní výchovy. To je zkazí a v budoucnosti to nebude chtít dělat, pokud je do toho nuceno.“ (dŠP Brahmanja Tírthovi, 10. prosince 1972)
74-05 „Pokud jde o tvou zprávu z gurukuly, proč jsou starší chlapci posláni do Nového Vrindávanu? Jaké je tam vybavení, jaký je tam program, jaká je potřeba, aby se tam přesunuli? Protože věci nejsou ve tvém dopise plně vysvětleny, ptám se na tuto velmi důležitou změnu. Co se týče koupě nového domu a pozemku, aby tam mohly jet předškolní děti, jaká je potřeba, aby byly oddělené? Pokud nedokáží časně vstávat, proč by ses měl starat o tak malé děti v gurukule? Pokud však časně vstávají a navštěvují árati, tak proč musí být oddělené od ostatních malých dětí? Prosím, vysvětli to víc. Máš pravdu, když říkáš, že uctívání Božstev musí být zachováno. To je nanejvýš důležité. Vím, že Nandarání je v péči o Božstva zkušená, ale myslím, že pracuje s dětmi. Tvoje žena je také zkušená, tak může provozovat program šití a uctívání Božstev. Standard však musí být vždy udržován. Sankírtan je také součástí vaišnavismu. Všechny naše činnosti jsou součástí vaišnavismu. Sankírtan by tedy měl být v Dallasu také rozvinut.“ (dŠP Džagadíšovi, 10. května 1974)
75-05 „Můj služebník Šrutakírti mě informoval, že malé děti do dvanácti let nesmějí používat růženec. To není dobré. Proč byla učiněna tato změna? Nikdy jsem neřekl, že by neměly používat růženec. Je to naše zvyklost. Musí se naučit, jak mít růžence v úctě. Jak se to mohou naučit, pokud je nepoužívají? To je problém s vámi lidmi ze Západu, stále něco měníte. Neměly by se provádět žádné změny bez předchozí konzultace s mým zástupcem GBC. Dětem by mělo být okamžitě dovoleno džapovat na růžencích.“ (dŠP Jadunandanovi, 14. května 1975)
76-01 „Ano, snaž se distribuci knih co nejvíc podporovat. Knihy jsou základem našeho hnutí. Jakékoliv ocenění, kterého se nám díky našim knihám dostane, je výsledkem toho, že následujeme cestu načrtnutou vznešenými oddanými. Nepíšeme něco náladového. Pokud jde o oddané, kteří se zdráhají distribuovat knihy kvůli nátlaku, ten je někdy třeba, zvlášť když nejsme příliš pokročilí. Musí se samozřejmě používat správně, jinak může způsobit jisté znechucení. Spontánní službu však můžeme očekávat jen od pokročilých oddaných. Tak jako dítě jde pod nátlakem do školy a je přinuceno číst. Po nějaké době pak chce číst samo, i bez nátlaku. S tím máme všichni zkušenost. Je to vaidhí-bhakti, vaidhí znamená ,musetʻ. Někdy oddaným slíbíme talíř mahá-prasádam pro nejlepšího distributora. Na tom není nic špatného. Měli bychom se ve skutečnosti snažit Krišnovi sloužit podle našich nejlepších schopností bez myšlenky na odměnu – odměnou je služba samotná. Uvědomit si to však zabere čas, a dokud nejsme na této úrovni, je třeba nějakého nátlaku či podnětu.“ (dŠP Tuštovi Krišnovi Mahárádžovi, 9. ledna 1976)
76-11 „Drahý Ráméšvare Mahárádži,
prosím přijmi mé uctivé poklony. Sláva Šrílovi Prabhupádovi. Následující úryvek pochází z ranní přednášky ze Šrímad-Bhágavatamu 5.6.3 z 25. 11. 1976. Šríla Prabhupáda si přál, aby byl rozeslán všem chrámům a členům GBC:
,Když budete své podřízené chlácholit, podpoří to jejich zlozvyky, a když je pokáráte, napraví se. Proto se doporučuje, aby žáci a synové byli vždy káráni bez sebemenší shovívavosti. Jakmile budete jen trochu shovívaví, okamžitě se u nich začnou množit nedostatky. V našem praktickém životě jsme po celém světě známi našimi oholenými hlavami, není-liž pravda? Teď se však stáváme zarostlými, zapomínáme se holit. Protože jsme udělali malý ústupek, okamžitě se vkrádají špatné věci. Měli bychom být známi jako ti s oholenými hlavami, ne se zarostlými. To je chyba. Alespoň jednou za měsíc byste si měli hladce oholit hlavu. Během dorůstajícího Měsíce, o púrnimě, čtyři dny po Ékádaší. Jednou za měsíc během světlé poloviny se musíme hladce oholit. Není žádoucí, abyste museli být káráni i v dospělém věku. Není to žádoucí – problém je v tom, že když je žák či syn dospělý a je pokárán, zlomí ho to. Předtím, než budeme pokáráni, bychom si tedy měli být vědomi toho, že toto jsou naše zásady, které musíme následovat. Čánakja Pandit proto radí (sanskrit) – po šestnáctém roce života žáka či syna bychom se k němu měli chovat jako k příteli, neboť když ho budeme kárat v dospělosti, tak ho to zlomí – to je další riziko. Naše žádost tedy je, místo kárání vás se sepjatými dlaněmi žádám, nestávejte se znovu hippii tím, že si necháváte růst vlasy. Nechte si oholit hlavu aspoň jednou za měsíc. To je má prosba. Nemohu vás kárat, jsem již starý a vy jste mladí muži.‘ (dŠP všem chrámům, 26. listopadu 1976)