Další nedávný příjezd byl matka s dcerou Antardhyāna dāsī a Manīṣā dāsī. Manīṣā je zasvěcená, přestože je teprve náctiletá, ale má leukemii, která je neléčitelná. Když vzdali poslední naděje na uzdravení, přijely sem, aby  Manīṣā mohla opustit tělo ve svatém dhāmu. Požádaly o darśan Šrīly Prabhupādy a on je přijal dnes ráno po své masáži. Když vstoupily dovnitř, Manīṣā začala plakat, když vysvětlovaly její situaci a prognózy. Bojí se vyhlídky bezprostřední smrti a zjevně na ni není mentálně připravená. 


Přes dívčin pláč byl Śrīla Prabhupāda neústupný a promluvil silně se zaměřením se na její skutečný stav. Namísto, aby s ní sdílel sentimentální sympatie a dával jí slova útěchy založená na tělesném pojetí, Śrīla Prabhupāda rozsekl její strach a pochyby zahalující mysl a inteligenci jeho žákyně a postavil se problému přímo. „Každý zemře“ řekl. „Kdo zde bude žít? Kdo? Můžeš mi ukázat někoho, kdo tu zůstane žít? Můžeš mi ho ukázat?“


Antardhyāna zavrtěla hlavou. „Ne, každý zemře.“


„Tak buď dnes, nebo zítra, každý zemře,“ prohlásil.“ „Takže kde je úzkost? Zemřít nebo ne, dnes nebo zítra, měli bychom zpívat Hare Kṛṣṇa, to je vše. Proč by měl být člověk v depresi? Každý zemře. Já zemřu zítra, on zemře pozítří, každý musí zemřít. Kdo zde zůstane žít? Takže jaká úzkost? Zpívejte Hare Kṛṣṇa, to je vše.“


Jagadīśa řekl Prabhupādovi, že přišla zemřít do Vṛndāvanu.


„Nikdo nezůstane naživu“ zopakoval Prabhupāda. „Neměj úzkost. To je vše. Každý, kdo přišel do tohoto světa, zemře. Jeden zemře dnes a druhý zítra. Je to pouze otázka toho, kdo bude první a kdo druhý, ale každý zemře. Takže před smrtí by měl člověk dokončit své vědomí Kṛṣṇy. To je úspěch života.  Stromy stojí tisíce let. Jaký je význam takového života? Strom nemůže zpívat Hare Kṛṣṇa, ale žije tisíce let. Myslíš si, že tento druh života je hodnotný? Když stojíš na jednom místě, nemůžeš se hnout, a co teprve zpívaní? Dostala si příležitost zpívat Hare Kṛṣṇa. Využij ji. Neboj se toho, že zemřeš. Kdo zde bude žít? Proč to nechápeš? Nikdo zde nezůstane žít. Takže před smrtí by měl člověk dokončit vědomí Kṛṣṇy. To je úspěch.“


Prabhupādova přímá a praktická slova pomohla Manīṣe znovu se koncentrovat. Přestala vzlykat a znovu se uklidnila. Ale stále měla strach. „Ale pokud člověk není Śrīlo Prabhupādo, co se stane?“


Prabhupāda úplně nepochopil její dotaz a tak jsem mu ho zopakoval. „Pokud člověk nedokončí své vědomí Kṛṣṇy, co se stane?“


„Znovu získá zrození v lidském těle“, ujistil ji. „To je zaručeno, že znovu získá šanci zpívat. To je také velká výhoda. Obyčejná osoba neví, jaké další tělo dostane, ale osoba ve vědomí Kṛṣṇy, která zpívá, to má zaručeno. Śucīnāṁ śrīmatāṁ gehe (Bg 6.41) – má zaručeno, že se narodí jako člověk ve velmi svaté rodině jako brāhmaṇa, nebo ve velmi bohaté rodině.“


Protože měl další povinnosti, ukončil darśan. „Musím jít.“


Přestože setkání bylo krátké,  Manīṣā byla očividně klidná a vděčná. Jeho slova ji zasáhla. „Děkuji Śrīlo Prabhupādo.“ 
„Hare Kṛṣṇa. Nikdo zde nezůstane žít,“ zopakoval ji Prabhupāda znovu, když vstával ze svého místa. „Každý zemře a před smrtí zpívej Hare Kṛṣṇa.“ Se soucitným úsměvem ujistil svou mladou žákyni, „Neměj strach.“


Manīṣina matka to chtěla ještě potvrdit. „Ona se Prabhupādo bojí …“


„Čeho se bojí,“ přerušil ji Prabhupāda.  „Už jsem to řekl, všichni zemřou.“


Antardhyāna byla více konkrétní. „Bojí se, že uvidí Yamadūty. To je to, čeho se bojí.“


Prabhupāda oslovil Manīṣu přímo a zopakoval ji recept na překonání smrti. „Zpívej Hare Kṛṣṇa, vždy mysli na Kṛṣṇu. To je vše.“
Manīṣā přikývla, že přijala jeho slova jako správné řešení. „Ano Śrīlo Prabhupādo.“
„To je naše činnost,“ shrnul to Prabhupāda. „Psi a kočky to dělat nemůžou. To je výhoda lidského těla.“


Obě dvě byly vděčné a štastné, že dostaly pár slov podpory a vedení. Manīṣā měla radost ze svého prvního setkání se svým duchovním mistrem a obě zůstaly v domu pro hosty, až do jejího odchodu.