V pozdní odpoledne v New Jersey Šríla Prabhupáda často sedával dole v zahradě hned vedle našeho bungalovu. New Jersey je známo jako stát zahrad a město Long Branch bylo toho jasným svědectvím.
Byly tu všude zahrady, růže kvetly a jejich vůně naplňovaly vzduch. Jedno konkrétní odpoledne Šríla Prabhupáda pohodlně seděl na židli a já jsem seděla na zemi vedle něho. Tiše zpíval džapu, užíval si čerstvý mořský vzduch, spojený s vůní růží a ostatních květin. Tu a tam něco řekl, ale většinou tiše zpíval. Najednou jsem vedle sebe viděla velkého hnědého slimáka s jeho slizkou ošklivostí. Odpuzeně jsem se od toho stvoření odklonila. Šríla Prabhupáda se na mě pobaveně podíval a řekl: “Uh, podívej se na to,” a ukazoval na slizké, plazící se stvoření. Šríla Prabhupáda se naklonil dopředu, podíval se na slimáka, jeho obličej se naplnil láskou a soucitem a řekl mi: “Zpívej té ubohé bytosti.” A tak jsem tu seděla, zpívala Hare Krišna slimákovi, požehnanému slimákovi, dokud se neodplazil pryč. Měl ohromný soucit i pro to nejohavnější stvoření. Šrílo Prabhupádo, nikdy nezapomenu na to, jak zněl Váš hlas, když jste mi dal ten pokyn. V něm byla shrnuta celá Vaše mise. “Zpívej té ubohé bytosti.” Váš obličej vypadal ztrápeně, plný soucitu pro tu ubohou džívu v tom slimáčím těle. Neviděl jste škaredého slimáka jako já. Viděl jste duši ukrytou v utrpení, která zapomněla na Krišnu. Od toho okamžiku se mé srdce otevřelo pro všechna stvoření a já zahlédla hloubku Vašeho božského soucitu. Děkuji Vám, Šrílo Prabhupádo, za sdílení toho soucitu se mnou.