Během našeho letního pobytu v Montrealu Šríla Prabhupáda často odpoledne po obědě a zdřímnutí seděl před bytem na Prince Arthur Street a setkával se zde s oddanými a hosty. Po večerech rovněž přijímal hosty ve svém pokoji a třikrát v týdnu jsme šli večer do chrámu, který byl v pěší vzdálenosti od našeho bytu. Šríla Prabhupáda a já jsme šli tři bloky k chrámu a Gaurasundara se k nám občas klidným tempem také přidal. Šríla Prabhupáda cestou zpíval džapu. Často se nám vysmívaly děti ze sousedství: „Hari Krišna, Hari Krišna, Krišna Krišna…,” a i když si nás zjevně dobíraly a dělaly si z nás legraci, Šríla Prabhupáda zářil svým milion dolarovým úsměvem a řekl mi: „Ano, říkají Krišna. To nevadí, že si dělají legraci. Nějakým způsobem zpívají Krišnova jména.” Takto jsme zpívali džapu a pokračovali v naší krátké cestě do chrámu s posmívajícími se dětmi v dálce. Šríla Prabhupáda nás vždy cestou učil, každým svým krokem. Během odpoledne a večera tu sedával s několika oddanými, kteří pravidelně přicházeli. Jedním z nich byl mladý indický kluk, který se jmenoval Gópál Krišna a měl pro Šrílu Prabhupádu velkou slabost, na indickou komunitu nadprůměrnou. Gópál Krišna Prabhupádu často navštěvoval, a když mu dával u vchodu do jeho pokoje poklony, poklonil se a potom pokládal svou hlavu na podlahu opakovaně, znovu a znovu. Zjevně to bylo činěno s velkým pocitem přesvědčení, a ne pouhou formálností poklony. Poté spolu se Šrílou Prabhupádou měli spousty hlubokých rozhovorů. Šríla Prabhupáda ho trénoval ke kazatelské práci, takže diskutovali o filozofii a všech bodech védské kultury. Dalším pravidelným návštěvníkem byl Džanárdana dás, učený žák, jenž byl nějakým způsobem napojený na McGillovu univerzitu. Džanárdana a Gaurasundara, můj manžel, byli oba učení od přírody a trávili spolu spoustu času a často spolu chodili do knihovny McGillovy univerzity. V průběhu svého výzkumu a studia nějakým způsobem objevili malou brožuru zaslanou Šrílou Bhaktivinódem Thákurem do McGillovy univerzity roku 1896, v roce narození Šríly Prabhupády. Šríla Prabhupáda byl velice potěšen, když viděl kopii té knihy, a vždy o tom mluvili. Skutečnost, že Šríla Bhaktivinóda, otec jeho milovaného Gurua Mahárádže Šríly Bhaktisiddhánty, dláždil cestu na Západ zasíláním literatury již několik let předtím, byla pro Šrílu Prabhupádu velká inspirace. Té knihy si vážil a často ji zmiňoval ve svých lekcích. Říkal, že tohle všechno byla součást plánu Pána Krišny: šířit hnutí Pána Čaitanji po celém světě! Samozřejmě jsem tehdy nedokázala plně pochopit význam toho všeho. Přesto Šríla Prabhupáda cítil, že ta kniha byla nejdůležitějším objevem, a často žasl nad tím, že v samotném roce jeho narození Šríla Bhaktivinóda položil základy práce pro misi Pána Čaitanji v Severní Americe. Džanárdana pravidelně četl rukopis Gíty od Šríly Prabhupády a procházel s ním různé podrobnosti, když ho navštívil. Šríla Prabhupáda ho požádal, aby upravil anglický překlad a výklad tak, aby text neměl chyby a aby byl pochopitelný a zároveň zněl učeně. Také po něm chtěl, aby přeložil Gítu do francouzštiny, jelikož Džanárdana byl francouzský Kanaďan, a tak uměl francouzsky velmi dobře. Chtěl, aby francouzská edice Bhagavad-gíty byla přístupná těm, jejichž rodným jazykem byla francouzština. Téměř každý den vedli dlouhé diskuze a Džanárdana měl mnoho zajímavých otázek k védské filozofii, astronomii a kultuře. Filozofické diskuze pro mě byly často až moc podrobné, a i když bych je ráda slyšela, měla jsem moc práce. Můj život byl od rána do večera plný práce jak ohledně chodu domácnosti, přípravy jídla, diktování a psaní dopisů, tak mé džapy a čtení, na což jsem většinou měla čas jen během odpoledního odpočinku Šríly Prabhupády, a tak jsem neposlouchala všechny jejich rozhovory. Vždy jsem servírovala prasádam oddaným, kteří přišli, což často znamenalo jít z pokoje a nazpět, když přijeli. Chápala jsem však, že Džanárdana byl pro Šrílu Prabhupádu velice důležitý a viděl ho jako jednoho z hlavních vůdčích osobností v jeho kazatelské misi. Šríla Prabhupáda byl za Džanárdanu nesmírně rád a povzbuzoval ho k překladu Bhagavad-gíty do jeho rodného francouzského jazyka. Někdy Džanárdana přivedl i svou ženu Munu, aby s ním Šrílu Prabhupádu navštívila. Očividně s ním měla jiný vztah. Spíše než aby vzdala poklony a sedla si na zem jako Džanárdana a ostatní hosté a oddaní, sedla si na sedačku naproti jeho psacímu stolu. Její chování bylo provokativní a trochu neuctivé, a to mě poněkud zneklidňovalo, jelikož jsem cítila povinnost chránit Šrílu Prabhupádu před kýmkoliv, kdo by ho urážel nebo k němu byl neuctivý. Snažila jsem se s Munou spřátelit a mluvit s ní o Krišnovi, ale ona si sedla na můj oltář, což byl malý stůl, a kategoricky mi řekla: „Vše, co chci, je, aby mi Krišna dal věčně spoustu peněz.” Byla jsem poněkud překvapená a určitě neschopná se k ní vztahovat jako k potenciální duchovní sestře. Zůstávala jsem však zdvořilá, jen jsem vždy byla jaksi rozrušená jejími návštěvami a zvláště jejím chováním k mému milovanému duchovnímu učiteli. Nicméně Šríla Prabhupáda byl tolerantní. Usmíval se a byl okouzlující, žertoval, povzbuzoval a snažil se inspirovat ji k práci pro Krišnu společně s jejím manželem Džanárdanou. To byla jeho nálada. O několik měsíců později, když byl Šríla Prabhupáda se mnou a Gaurasundarou na Havaji, se však smutně zmínil, že Džanárdana je velice pěkný hoch, ale problém je s jeho ženou Munou. Řekl: „Teď ho přiměla, aby se zeptal, kolik dostane peněz on a kolik peněz Muna za překlad mých knih. Ona je náročná a ovládá ho.” Jeho hlas zeslábl a zakroutil hlavou ze strany na stranu, zjevně zarmoucený utrpením svého žáka Džanárdany, že je pod kontrolou své materialistické ženy. Šríla Prabhupáda ho velmi miloval, takže jeho situace ho hluboce znepokojovala. Nikdy Džanárdanu nesoudil nebo ho nekritizoval. Jenom myslel na to, jak mu pomoci sloužit Pánu. Děkuji Vám, Šrílo Prabhupádo, že jste nás tolik miloval, že jste se nedíval na naše chyby, naše připoutanosti, naše poklesky a myslel jste jen na to, jak nás dostat zpátky ke Krišnovi. Nikdy jste nám neprásknul dveřmi před nosem kvůli našim hloupým připoutanostem, naší hloupé pýše nebo našim dětským spekulacím. Viděl jste nás všechny jako Krišnovy služebníky a snažil jste se odstranit špínu zapomnění z drahokamů našich srdcí. Pln božské lásky jste nás vždy chtěl podporovat, inspirovat, dokonce i nutit do něčeho, tak či onak jste chtěl, abychom dělali nějakou službu pro Krišnu. Často jste říkával: „I malá služba Krišnovi může zachránit člověka od toho největšího nebezpečí.” Říkal jste to tak často, až jsem se Vás jednou zeptala: „Šrílo Prabhupádo, co je tím největším nebezpečím?” Podíval se hluboko do mých očí, velmi zvážněl a odpověděl: „Tím největším nebezpečím je vrátit se zpět do zvířecího druhu života a pokračovat zrození za zrozením v zapomnění na Krišnu.” Šrílo Prabhupádo, snažil jste se dát každému možnost udělat alespoň malou službu pro Krišnu. Jasně jste viděl naše maličké krátké životy jako letmou exkurzi v lidské podobě. A abyste zajistil naše příští lidské zrození, chtěl jste rozdávat milost co nejvíce každému na světě. Šrílo Prabhupádo, změnil jste kurs historie této planety. Někteří to mohou vidět už nyní, ale v budoucnosti budou mnozí oslavovat Vaši velikost. Děkuji Vám znovu a znovu za Vaše věčné vedení a že jste vždy tady, v mém srdci, a když Vás zavolám, vždy mi odpovíte s tou největší laskavostí. Děkuji Vám, Šrílo Prabhupádo.