Mahā-mantra obsahuje podstatu všeho védského poznání:

Nārada-pañcarātra také oslavuje Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, a to následujícím způsobem:

trayo vedāḥ ṣaḍ-aṅgāni
chandāṁsi vividhāḥ surāḥ
sarvam aṣṭākṣarāntaḥ-sthaṁ
yac cānyad api vāṅ-mayam
sarva-vedānta-sārārthaḥ
saṁsārārṇava-tāraṇaḥ

„Podstata všeho védského poznání, jež zahrnuje tři druhy védských činností (karma-kāṇḍa, jñāna-kāṇḍa a upāsanā-kāṇḍa), chandy neboli védské hymny a metody pro uspokojení polobohů, je obsažena v osmi slabikách Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa. To je jádro celé vedānty. Zpívání svatého jména je jediný způsob, jak překonat oceán nevědomosti.“

Śrī Caitanya-caritāmṛta, Ādi-līlā 7.76

Jelikož svaté jméno dokáže osvobodit podmíněnou duši, je podstatou všech védských hymnů:

(Īśvara Purī Pánu Caitanyovi): „ ,V tomto věku Kaliho neexistuje jiná náboženská zásada než zpívání svatého jména, které je podstatou všech védských manter. To je význam veškerých písem.‘ “

Pouhým zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry bez přestupků se lze zbavit všech jemnohmotných i hrubohmotných pout. …  V současném věku je vibrace Hare Kṛṣṇa mahā-mantry jediným procesem na transcendentální úrovni, mimo hmotné znečištění. Jelikož svaté jméno dokáže podmíněnou duši vysvobodit, říká se zde, že je sarva-mantra-sāra neboli podstatou všech védských hymnů.

Śrī Caitanya-caritāmṛta, Ādi-līlā 7.74

Zpívání jména Pána je podstatou všech védských manter:

Ve své Bhakti-sandarbě (text 284) zdůrazňuje Śrīla Jīva Gosvāmī zpívání svatého jména takto:

nanu bhagavan-nāmātmakā eva mantrāḥ, tatra viśeṣeṇa namaḥ-
śabdādy-alaṅkṛtāḥ śrī-bhagavatā śrīmad-ṛṣibhiś cāhita-śakti-viśeṣāḥ,
śrī-bhagavatā samam ātma-sambandha-viśeṣa-pratipādakāś ca tatra
kevalāni śrī-bhagavan-nāmāny api nirapekṣāṇy eva parama-
puruṣārtha-phala-paryanta-dāna-samarthāni tato mantreṣu nāmato

 ’py adhika-sāmarthye labdhe kathaṁ dīkṣādy-apekṣā? ucyate-
yadyapi svarūpato nāsti, tathāpi prāyaḥ svabhāvato dehādi-
sambandhena kadarya-śīlānāṁ vikṣipta-cittānāṁ janānāṁ tat-
saṅkocī-karaṇāya śrīmad-ṛṣi-prabhṛtibhir atrārcana-mārge kvacit
kvacit kācit kācin maryādā sthāpitāsti.

Śrīla Jīva Gosvāmī říká, že podstatou všech védských manter je pronášení svatého jména Pána. Každá mantra začíná slovy nama oṁ a nakonec oslovuje Nejvyšší Osobnost Božství jménem. Ze svrchované vůle Nejvyššího Pána má každá mantra, kterou pronášejí velcí mudrci, jako je Nārada Muni a další ṛṣiové, určitou moc. Zpívání svatého jména Pána okamžitě obnoví transcendentální vztah živé bytosti s Nejvyšším Pánem.

Śrī Caitanya-caritāmṛta, Ādi-līlā 7.76

Vědomí Kṛṣṇy, zpívání mahā-mantry, je podstatou védských zásad:

V Nārada-pañcarātře se uvádí, že veškeré védské obřady, mantry a porozumění jsou stlačeny do těchto osmi slov Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare. Podobně i Kali-santaraṇa Upaniṣad říká, že těchto šestnáct slov, Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare, je obzvláště určeno k zamezení degradujícího a znečišťujícího vlivu tohoto materialistického věku Kaliho. … Tato metoda zpívání svatého jména je proto nejen vznešeným postupem k dosažení praktické dokonalosti života, nýbrž též autorizovaným védským principem ustanoveným tím největším z védských učenců a oddaných, Pánem Caitanyou (který je považován za Kṛṣṇovu inkarnaci). My prostě jen následujeme Jeho autorizovaného příkladu.

Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy má univerzální dosah. Proces obnovení našeho původního duchovního postavení věčného života plného blaženosti a poznání není něco abstraktního, nejde jen o nezáživné teoretizování. Duchovní život není v popisech Véd něco teoretického nebo neosobního. Jediným cílem Véd je vštípit nám čistou lásku k Bohu a tohoto harmonického závěru je prakticky dosaženo v tomto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, či zpíváním Hare Kṛṣṇa mantry.

Tak jako je cíl duchovního sebeuvědomění jen jeden, láska k Bohu, i Védy stojí samy o sobě jako jediný souvislý celek týkající se transcendentálního porozumění. Jsou to pouze neúplné náhledy různých skupin stojících mimo věrohodné védské linie učenosti, které způsobují, že si Bhagavad-gītā zdánlivě odporuje. Sjednocujícím faktorem napravujícím všechny na první pohled odlišné výklady Véd je podstata všech Véd, neboli vědomí Kṛṣṇy (láska k Bohu).

Nauka o seberealizaci

Veškerá védská literatura předepisuje zpívání jména Kṛṣṇa:

Můj milý dr. Staale: … Pokud jde o to přesvědčit Vás, že všechna písma předepisují zpívání jména Kṛṣṇa, mohu Vám jednoduše jen představit autoritu Pána Caitanyi. Pán Caitanya říká, kīrtanīyaḥ sadā hariḥ: „Hari, Kṛṣṇa, by měl být neustále oslavován.“ (Śikṣāṣṭaka 3, citováno v Cc., Ādi 17.31) Podobně i Madhvācārya uvádí citát vede rāmāyaṇe caiva hariḥ sarvatra gīyate: „Hari je všude ve Védách a Rāmāyaně oslavován.“ Také v Bhagavad-gītě (15.15) Pán říká, vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ: „Všechny Védy mají vést k poznání Mě.“

Touto cestou zjistíme, že všechna písma cílí k Nejvyšší Osobě. V Ṛg-vedě (1.22.20) se nachází mantra znějící oṁ tad viṣṇoḥ paramaṁ padaṁ sadā paśyanti sūrayaḥ: „Polobozi vždy vzhlížejí k tomuto nejvyššímu sídlu Viṣṇua.“ Všechny védské postupy tedy mají za účel porozumět Pánu Viṣṇuovi a veškerá písma přímo či nepřímo opěvují slávu Nejvyššího Pána, Viṣṇua.

Nauka o seberealizaci

Rozumí se, že ten kdo zpívá svaté jméno, prošel všemi podobami Védských obřadů, obětí, odříkání a studia

(Devahūti Pánu Kapilovi): Jak slavní jsou ti, jejichž jazyky opěvují Tvé svaté jméno! Takové osoby jsou hodné úcty, i kdyby se narodily v rodinách pojídačů psů. Ti, kdo opěvují Tvé svaté jméno, se museli podrobit všem druhům odříkání, vykonat všechny možné ohňové oběti a osvojit si ušlechtilé chování Árijců. Jelikož zpívají Tvé svaté jméno, museli se vykoupat na posvátných poutních místech, studovat Védy a splnit veškeré ostatní požadavky.

V předešlém verši již bylo řečeno, že kdo jen jednou zazpívá svaté jméno Boha, aniž by se přitom dopustil přestupků, je okamžitě oprávněn vykonávat védské oběti. Tento výrok Śrīmad-Bhāgavatamu není ani zdaleka přehnaný. Není o něm třeba pochybovat a myslet si: „Jak se někdo může zpíváním svatého jména stát svatou osobností na úrovni nejvznešenějšího brāhmaṇy?“ Aby z myslí nevěřících vyprchaly veškeré pochybnosti, uvádí tento verš, že úrovně zpívání svatého jména Pána nelze dosáhnout náhle, ale až po vykonání všech védských obětí a obřadů. Nikdo nedokáže zpívat svaté jméno Pána, aniž by předem prošel všemi nižšími etapami – tedy konáním védských obřadních obětí, studiem Véd a výchovou podle pravidel chování, kterými se řídí Árijci. Nejprve musíme projít všemi těmito etapami. Studentem práva může být jen ten, kdo již získal základní a středoškolské vzdělání. Každý, kdo zpívá svaté jméno Pána – Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare – musel již projít všemi nižšími etapami. Říká se, že ti, kdo prostě jen mají svaté jméno stále na jazyku, jsou slavní. Při zpívání svatého jména není ani důležité vědět, že existují různá stádia zpívání – s přestupky, bez přestupků a čisté zpívání. Samo o sobě již stačí, když máme svaté jméno na jazyku. Zde se uvádí, že stačí nāma v jednotném čísle, tedy jedno jméno, Kṛṣṇa nebo Rāma. Není tedy nutné zpívat všechna svatá jména Pána. Existuje nesčetně svatých jmen Pána a k tomu, abychom dokázali, že jsme se již podrobili všem védským očistným obřadům, nemusíme zpívat všechna. Když dokážeme vyslovit svaté jméno dokonce  jen jedenkrát, svědčí to o tom, že jsme s úspěchem prošli všemi zkouškami. Co pak říci o těch, kdo zpívají nepřetržitě, dvacet čtyři hodin denně? … Svaté jméno musíme zpívat proto, abychom uspokojili Nejvyššího Pána. Účelem zpívání nesmí být smyslový požitek či výdělek. Když někdo zpívá nezištným, čistým způsobem, není podstatné, zda pochází z nízké rodiny, například z rodiny pojídačů psů. Je tak slavný, že očistí nejen sebe, ale dokáže vysvobodit i jiné. Dokáže také hovořit o důležitosti svatého jména, jak ukázal svým příkladem Ṭhākur Haridās. Ṭhākur Haridās se údajně narodil v muslimské rodině, ale protože zpíval svaté jméno Nejvyššího Pána bez přestupků, Pán Caitanya ho zplnomocnil stát se autoritou, ācāryou pro šíření svatého jména. Nevadilo, že se narodil v rodině, která nenásledovala védská pravidla a předpisy. Caitanya Mahāprabhu i Advaita Prabhu ho přijali jako autoritu vzhledem k tomu, že zpíval svaté jméno Pána bez přestupků. Velké autority, jako Caitanya Mahāprabhu a Advaita Prabhu, věděly, že se již podrobil veškerému odříkání, studoval Védy a vykonal všechny oběti. To bylo samozřejmé. Smārta-brāhmaṇové, zastánci dědičného titulu brāhmaṇy, se naopak domnívají, že i ten, kdo je očištěn zpíváním svatého jména Pána, se musí podrobit dalším védským obřadům nebo se narodit v rodině brāhmaṇů, aby měl právo vykonávat védské oběti. To však není pravda. Kdo je očištěn zpíváním svatého jména, nemusí čekat na očištění v příštím životě. Je okamžitě čistý. Je zřejmé, že již vykonal všechny obřady. Naopak, jsou to právě takzvaní brāhmaṇové, kdo se musejí podrobit mnoha různým askezím, než dosáhnou čistoty. Existuje mnoho dalších védských obřadů, které zde nejsou popsány, ale ten, kdo zpívá svaté jméno, je již všechny podstoupil.

Slovo juhuvuḥ znamená, že ti, kdo zpívají svaté jméno, již vykonali všechny oběti. Sasnuḥ znamená, že již navštívili všechna posvátná poutní místa a podrobili se tam předepsaným očistám. Jsou tedy āryāḥ, neboť již splnili všechny požadavky, které jsou předepsány Árijcům nebo těm, kdo jsou kvalifikováni na Árijce. Árijci jsou ti, kdo jsou civilizovaní a ve svém chování se řídí pravidly védských obřadů. Každý oddaný, který zpívá svaté jméno Pána, je nejlepším z Árijců. Árijcem může být jen ten, kdo studoval Védy. Kdo však zpívá svaté jméno, prostudoval již veškeré védské texty. Slovo anūcuḥ se týká těch, kdo již vykonali veškeré předepsané povinnosti, a jsou tudíž povoláni být duchovními mistry.

Slovo gṛṇanti znamená dokonale vykonávat obřady. Pokud již někdo zastává funkci hlavního soudce a udílí rozsudky, rozumí se, že již prošel všemi státními zkouškami a předčí ty, kdo studují práva nebo se je teprve chystají studovat. Kdo zpívá svaté jméno, je transcendentální vůči tomu, kdo vykonává védské obřady, a tomu, kdo čeká na svoji kvalifikaci (jedná se o ty, kdo se narodili v bráhmanských rodinách, ale doposud se nepodrobili všem očistám; od nich se očekává, že budou dále studovat Védy a konat další oběti).

Ve Védách existují četné výroky, které prohlašují, že každý, kdo zpívá svaté jméno Pána, je okamžitě vysvobozen z podmíněného života, a že ten, kdo slyší svaté jméno Pána, i kdyby se narodil v rodině pojídačů psů, je vysvobozen ze zajetí hmotného zapletení.

Śrīmad-Bhāgavatam 3.33.7

(Pán Kṛṣṇa Arjunovi): Díky božskému vědomí z předchozího života ho začnou samovolně přitahovat principy yogy,  aniž by po nich pátral. Tento zvídavý transcendentalista stojí vždy nad rituálními zásadami písem.

Pokročilé yogī příliš nepřitahují obřady popsané v písmech, automaticky je však  přitahují yogové principy, díky kterým mohou dospět k úplnému vědomí Kṛṣṇy, nejvyšší dokonalosti yogy. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (3.33.7) je tento nezájem pokročilých transcendentalistů o védské obřady vyložen takto:

aho bata śva-paco ’to garīyān
yaj-jihvāgre vartate nāma tubhyam
tepus tapas te juhuvuḥ sasnur āryā
brahmānūcur nāma gṛṇanti ye te

„Ó můj Pane! Ti, kdo zpívají Tvá svatá jména, jsou nesmírně duchovně pokročilí, i kdyby se narodili v rodinách pojídačů psů. Bezpochyby již podstoupili veškerou askezi, vykonali všechny druhy obětí, vykoupali se na všech posvátných místech a prostudovali všechna písma.“

Slavný příklad dal v této souvislosti Pán Caitanya, který přijímal Ṭhākura Haridāse za jednoho ze svých nejvýznačnějších žáků. I když se Ṭhākur Haridās shodou okolností narodil v muslimské rodině, Pán Caitanya ho za to, že důsledně dodržoval zásadu každý den pronést tři sta tisíc Pánových svatých jmen Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare, povznesl na úroveň nāmācāryi. A jelikož zpíval svaté jméno Pána neustále, rozumí se, že ve svém předchozím životě musel dodržet všechny rituální postupy Véd, śabda-brahma. Nikdo se tedy nemůže uchýlit k následování zásad spojených s vědomím Kṛṣṇy či začít zpívat svaté jméno Pána, Hare Kṛṣṇa, aniž by byl očištěn.

Bhagavad-gītā 6.44

Dokud člověk jedná v omezené sféře plodonosných činností nebo se věnuje mentální spekulaci, může být schopen studovat nebo i vyučovat teoretické poznání Vedānta-sūtry, ale nemůže pochopit nejvyšší, věčnou, transcendentální (úplně osvobozenou) zvukovou vibraci Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare  /  Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Ten, kdo dosáhl dokonalosti ve zpívání transcendentální vibrace Hare Kṛṣṇa, už nemusí vedle toho studovat filozofii Vedānta-sūtry. Podle učení Caitanyi Mahāprabhua, pravého duchovního učitele, všichni ti, kdo nechápou, že transcendentální vibrace se neliší od Nejvyššího, a kdo se snaží stát māyāvādskými filozofy nebo znalci Vedānta-sūtry, jsou hlupáci. Studium Vedānta-sūtry vlastním úsilím (vzestupným způsobem poznání) je dalším příznakem pošetilosti. Zato ten, kdo získal chuť pro zpívání transcendentální vibrace, dosahuje skutečného závěru Vedānty. Dva verše Śrīmad-Bhāgavatamu jsou v této souvislosti velice poučné. První říká, že pokud člověk i nízkého původu zpívá transcendentální vibraci, je třeba vědět, že již vykonal veškeré odříkání, askezi a oběti a prostudoval všechny Brahma-sūtry. Díky tomu dokáže zpívat Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare  /  Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Druhý verš uvádí, že kdo pronáší dvě slabiky Ha-ri, musel již prostudovat všechny Védy – Ṛg Vedu, Atharva Vedu, Yajur Vedu a Sāma Vedu.

Zlatý avatār

Jak je uvedeno v patnácté kapitole, všechna usměrňující pravidla Véd mají vést k poznání Kṛṣṇy. Ten, kdo studiem Bhagavad-gīty pozná Kṛṣṇu, zaměstnává se oddanou službou a spočine na úrovni vědomí Kṛṣṇy, dosáhl nejvyšší dokonalosti poznání, jež védská literatura nabízí. Pán Caitanya Mahāprabhu tento proces nesmírně usnadnil – vyzýval lidi, aby zpívali Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare, prokazovali oddanou službu Pánu a jedli zbytky jídla obětovaného Božstvu. O tom, kdo se přímo věnuje všem těmto činnostem oddané služby, lze říci, že již prostudoval veškerou védskou literaturu. Dokonalým způsobem došel k tomu správnému závěru.

Bhagavad-gītā 16.24