Úvod

sestavila Hare Kṛṣṇa dāsī, 1998

 

Před pěti tisíci lety oslovil Súta Gosvámí v lese Naimiṣāraṇyi shromáždění mudrců a informoval je: „Činnosti, které člověk vykonává v souladu se svým postavením, jsou jen zbytečnou prací, pokud v něm nevzbudí náklonnost k poselství Osobnosti Božství.“ Naše práce nemá smysl, pokud nevede k lásce k Bohu. Nemá smysl ji dělat. Průměrný člověk však musí strávit většinu svého života prací, jen aby si zajistil živobytí. Jaká je v takovém případě naděje na duchovní pokrok?

Tato otázka spočívá v jádru Bhagavad-gīty, kde vidíme, jak se Arjuna chce vzdát svého postavení velkého válečníka, aby přijal život žebráka. „Nedělej to,“ radí mu Kṛṣṇa, „duchovní dokonalost nespočívá ve zřeknutí se práce, ale v konání své práce jako oběti Nejvyšší Osobnosti Božství. Dělej to, co je vhodné pro tvou povahu, a konej ji jako oběť lásky ke Mně. To je cesta k duchovní dokonalosti. Pokud děláš svou práci jako oběť lásky ke Mně, určitě na konci života přijdeš ke Mně.“

Varṇāśrama je určena k tomu, aby poskytovala rámec, ve kterém mohou lidé různých druhů osobnosti a v různých fázích života konat svou práci jako oběť Pánu. Někdy si myslíme, že varṇāśrama znamená brāhmaṇa studující písma, kṣatriya bojující bitvy, vaiṣya provozující obchod a śūdrā věnující se tesařství.

Brahmacārī navštěvuje přednášky, gṛhastha udržuje domácnost, vānaprastha navštěvuje svatá místa a sannyāsī žije jednoduše v chýši a káže. Ale varṇāśrama je víc než to. Je to systém, který řídí vztahy mezi různými varṇami a āśramy tak, aby různé skupiny spolupracovaly na duchovním rozvoji celé společnosti. To, že máme čtyři varṇy a čtyři āśramy, neznamená, že máme varṇāśramu. Klíčem k grhastha varṇāśramě jsou vztahy vzájemné podpory mezi různými skupinami.

Můžeme porovnat varṇāśramu s manželstvím. Manželskou jednotku tvoří muž a žena, ale pouhá skutečnost, že máme muže a ženu, neznamená, že máme manželství. Musí mezi nimi existovat společensky uznávaný vztah a každý partner by měl provádět činnosti na podporu toho druhého, aby vytvořil spolupracující, vzájemně se podporující vztah. Tak má vypadat manželství. Podobně ve varṇāśramě mají členové každé varṇy a āśramu konkrétní role, aby podporovali ostatní skupiny ve společnosti a podporovali spolupracující, ​​vzájemně se podporující vztah. Každá skupina musí pomáhat ostatním skupinám, a to nejen při zajišťování praktických životních potřeb a zdravého pocitu společenství, ale co je ještě důležitější, při uctívání Nejvyššího Pána v celé společnosti. Víme, že ne všechna manželství jsou milující a podporující se vztahy. V některých manželstvích mohou být partneři nenávistní a zneužívat se. To však neznamená, že manželství má podporovat nenávist a zneužívání. Ne všechny třídní systémy jsou spolupracující, vzájemně se podporující společenské struktury. V tomto historickém bodě nevidíme žádné významné příklady takové společenské struktury. To však neznamená, že společenská struktura má podporovat vykořisťování a zneužívání. Společenská struktura – jak ji původně navrhl Nejvyšší Pán – má zajišťovat hmotný blahobyt a duchovní pokrok všem členům společnosti. Právě tuto původní společenskou strukturu, varṇāśrama-dharmu, někdy známou jako daiva-varṇāśrama, chtěl Śrīla Prabhupāda prostřednictvím svých následovníků zavést ve prospěch lidí na celém světě. V této knize uvidíme, že přístup Śrīly Prabhupādy k varṇāśramě se zaměřuje na rozvoj zemědělských komunit, aby ukázal příklad ideální vaiṣṇavské společenské struktury. Prostřednictvím svého tajemníka Prabhupāda posílá Hari-śaurimu dāsovi povzbuzující dopis na farmu Nový Govardhan v Austrálii: „Na těchto farmách můžeme předvést celý systém varṇāśrama. Pokud budou tyto farmy úspěšné, celý svět bude obklopen vědomím Kṛṣny.“ Farmářské komunity nabízejí možnost soběstačnosti a pro Prabhupādu je soběstačnost ve varṇāśramě klíčová. Obhajuje tedy jednoduchý život a vznešené myšlení. „Pěstujte si vlastní jídlo. Vyrábějte si vlastní oděvy,“ slyšíme ho vyzývat následovníky, dokonce i v jeho posledních dnech ve Vṛndāvanu. Farmy také poskytují příležitost zapojit se do ochrany krav, kterou – spolu s brāhmaṇskou kulturou – Prabhupāda nazývá jeden ze dvou „pilířů duchovního pokroku“.

Organizace vesnice je důležitým prostředkem k oživení našeho vědomí Kṛṣny, říká oddaným na farmě Gītā-nagarí. „Kṛṣna je ve svém přirozeném životě vesnickým chlapcem ve Vṛndāvanu. V tomto životě je spokojený. Ti, kdo si jsou vědomi Kṛṣny, by měli být spokojeni s jednoduchým životem na vesnici.“ Jednoduchý životní styl péče o krávy, žít jak Kṛṣṇa učil svým osobním příkladem, nám pomůže myslet na Kṛṣṇu. Ale co města? „To neznamená, že se vyhneme velkoměstskému životu nebo městskému životu, ne,“ vysvětluje Prabhupāda: „Všechno, každé místo je Kṛṣṇovým místem. Všude by mělo být vědomí Kṛṣṇy.“

Ve Vrindávanu a Iláhábádu uvidíme Prabhupádu, jak vysvětluje roli městských chrámů jako míst pro organizování varṇāśramských komunit. V první fázi by oddaní měli jít do měst a přitahovat lidi zakládáním chrámů a šířením Kṛṣṇy si vědomé literatury. Zadruhé, jakmile se lidé stanou oddanými, mohou být přivedeni do farmářských komunit, kde mohou žít životní styl vědomý si Kṛṣṇy popsaný v knihách a zůstat upevněni v oddané praxi bez pokušení a hmotných lákadel měst. Podle vize Śrīly Prabhupādy moderní průmyslová města vytvářejí prostředí, které ničí duchovní vývoj: „Tento městský život, průmyslový život, tovární život je asurský (démonský) život. Zabíjí lidské ambice. Zabíjí civilizaci,“ říká oddaným. Chrámy ve městech mohou poskytovat cestu ven z tohoto prostředí školením oddaných a jejich nasměrováním do Kṛṣṇy si vědomých zemědělských komunit, kde mohou najít zdravá zaměstnání, příznivá pro duchovní rozvoj.

Prabhupāda si však také uvědomuje, že lidé žijící v moderním světě se mohli natolik odtrhnout od přirozeného životního stylu, který ukázal Kṛṣṇa, že se k jednoduššímu způsobu života bojí přejít. Poznamenává, že i synové zemědělce opustili zemědělství. Proto ve Vṛndāvanu navrhuje varṇāśramskou vysokou školu, která bude učit nejen duchovní znalosti, ale také praktické dovednosti jako „jak chránit krávy, jak obdělávat pole a pěstovat jídlo“. Vůdci se budou učit, jak správně chránit své občany, a poskytovat jim školení, půdu a vhodná zaměstnání.

Prabhupāda také upozorňuje na nebezpečí represivního společenského systému a odsuzuje moderní kastovní systém – který označuje lidi podle jejich původu místo podle jejich přirozených schopností – jako zvrácenost Kṛṣṇova původního systému varṇāśrama. I ve svých nejranějších přednáškách zdůrazňuje důležitost vzájemné úcty mezi členy různých vareṇ. Pokud se práce koná pro Kṛṣṇu, říká oddaným v Montrealu, hrnčířova práce je stejně důležitá jako brāhmaṇova. Varṇāśrama znamená oceňovat práci druhých bez ohledu na to, jaké je jejich zaměstnání, protože to je oddaná služba Kṛṣṇovi. V této knize uvidíme, jak se Prabhupāda soustředí na tyto a mnohé další obavy týkající se varṇāśramy, od sociologie po vládu a ekonomiku, a slyšíme ho vysvětlovat, jak lze všechny aspekty rozvíjet způsobem, který podporuje duchovní pokrok.

Někdo se může zeptat, proč téměř třicet let poté, co Prabhupāda navrhl založení varṇāśramy, neexistují příklady rozvinutých varṇāśramských komunit. Část důvodu je, že světské společenské struktury, ve kterých byla vychována první generace západních oddaných, nepodporovaly duchovní pokrok. Někdy dělaly jen málo i pro hmotný blahobyt svých občanů. S takovou zkušeností v našem dětství a mládí jsou mnozí z nás zmateni tím, jak uspět v takovém úsilí, a proto váhají pokračovat. Tato výhrada je rozumná. Pro dítě z manželství charakterizovaného zneužíváním je obtížné dosáhnout úspěchu ve svém vlastním manželství.

Přesto, pokud je řádně poučeno a dostává se mu podpůrného poradenství, jeho manželství může být stejně zdravé a produktivní, jako bylo manželství jeho rodičů rozhádané a nešťastné. Podobně s dobrým vedením a podpůrným poradenstvím budeme schopni vytvořit produktivní, duchovně zaměřenou společenskou strukturu, i když ty, ve kterých jsme byli vychováni, mnoha způsoby selhaly.

Toto dobré vedení a podpůrné poradenství laskavě poskytl náš zakladatel-ācārya, Śrīla Prabhupāda. Současný výzkum, Prabhupāda o varṇāśramě a rozvoji farmářských komunit, je snahou shromáždit všechny pokyny ŚrīlyPrabhupādy o varṇāśrama-dharmě a farmářských komunitách, které viděl jako stavební kameny varṇāśramské společenské struktury. Nyní máme příležitost slyšet samotného Šrílu Prabhupádu, odpovědi na naše otázky a obavy týkající se tématu varṇāśramské společenské organizace.

Tento první svazek, Hovory o varṇāśramě, se zaměřuje na skutečné rozhovory a přednášky Śrīly Prabhupādy o varṇāśramě. „Proč se zaměřovat na mluvená slova?“ může se někdo zeptat. „Není všechno, co potřebujeme vědět, v Prabhupādových knihách?“ Ve skutečnosti je základní poselství Prabhupādových knih a jeho rozhovorů nebo přednášek stejné: Věnujte svůj lidský život službě Kṛṣṇovi. Ale podrobnosti a důraz, který Prabhupāda dělá v přímém rozhovoru se svými žáky, se někdy liší.

Žáci jsou schopni upozornit Prabhupādu na své konkrétní otázky, zejména pokud se týkají současných každodenních a praktických záležitostí. Śrīla Prabhupāda, inspirovaný zájmem oddaných, na oplátku nabízí spontánní reakci na jejich dotaz, což poskytuje nové porozumění daným tématům. V těchto mluvených pasážích tedy spočívá zvláštní hodnota, a protože jsou obecně hůře přístupné v písemné podobě, stojí za to je shromáždit v jednom svazku pro studium a odkazování. Himāvatī dāsī vypráví o výměně v roce 1975 mezi úředníkem Řídící komise ISKCONu a Śrīlou Prabhupādou při setkání v Māyāpuru. Úředník GBC si stěžoval: „Je tolik ,Prabhupāda řeklʻ.“ Lepší je přijmout pouze to, co je v knihách a na páscích.“ Śrīla Prabhupāda odpověděl: „Ne, také to, co říkám v rozhovorech. Mnoho věcí, které říkám, není v mých knihách.“

Slyšet jeho rozhovory a přednášky v chronologickém pořadí nám dává šanci prozkoumat vývoj Prabhupádovy prezentace varṇāśramy v průběhu času. V nejranějších dnech představuje varṇāśramu jako ideální společenskou strukturu, která však pro současný věk pravděpodobně není možná. Nicméně i v tomto raném období má v úmyslu vytvářet bráhmany-oddané, kteří by společnosti poskytli „hlavu“, zdravé duchovní vedení. Ve středním období navrhuje, aby brāhmaṇové z ISKCONu poskytovali vedení k vytvoření modelu varṇāśramy, do kterého lze zahrnout i zbytek světa. V závěrečné fázi představuje varṇāśramu jako důležitý kazatelský nástroj a strukturu, která bude zprvu zavedena „v naší společnosti ISKCON“, s oddanými v hnutí pro vědomí Kṛṣṇy zapojenými na všech úrovních.

Hned od počátku svého kázání Prabhupāda věřil, že důležitou strategií šíření vědomí Kṛṣṇy bylo vytváření brāhmaṇů, oddaných, kteří byli ochotni dodržovat přísné normy duchovní disciplíny a kteří by život věnovali studiu a předávání poselství Bhagavad-gíty a Šrímad-Bhágavatamu ostatním. Védskou instituci dědičných brāhmaṇů nebylo možné v moderním věku udržet, vysvětlil žákům při zasvěcení do mantry Gāyatrī v Bostonu v roce 1969. Všichni, dokonce i v Indii, museli být považováni za śūdry kvůli absenci obřadu garbhādhāna-saṁskāry, který očišťuje početí dítěte. Ale i když v současném věku nebylo možné spoléhat na védské vidhi, řádní brāhmaṇové by stále mohli být vytvářeni podle pāñcarātrika-vidhi neboli devocionálních předpisů stanovených starodávným mudrcem Nāradou Munim a schválených středověkým vaiṣṇavským světcem Sanātanem Gosvāmīm v jeho Hari-bhakti-vilāse (2.12, 10.127), která je přijímána jako vaiṣṇava smṛti neboli autorizované vaiṣṇavské písmo.

Když Prabhupāda dával brāhmaṇské zasvěcení žákům metodou pāñcarātrika-vidhi, pokračoval v příkladu, který zavedl jeho vlastní duchovní mistr Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī, který oživil proces pāñcarātrika-vidhi, a to i přesto, že čelil silným protestům indických dědičných brāhmaṇů. Tito smārta-brāhmaṇové měli námitky, když śūdrové dostávali brāhmaṇské zasvěcení od Śrīly Bhaktisiddhānty, a byli ještě více rozčileni později, když Śrīla Prabhupāda začal dávat brāhmaṇské zasvěcení lidem ze Západu – kteří podle jejich standardů nebyli ani na úrovni śūdrů. Prabhupāda však tato zasvěcování neochvějně bránil a citoval svého duchovního mistra a Sanātana Gosvāmīho. Prabhupāda byl také přesvědčen, že ženy mohou být zahrnuty do parametrů pokynů Sanātana Gosvāmīho pro brāhmaṇské zasvěcení, a proto rozšířil brāhmaṇské zasvěcení i na ně.

Prabhupádovo přesvědčení potvrdily hmatatelné výsledky. Všichni – od indických vládních vůdců po západní učence a předáky policie – byli ohromeni tím, že Prabhupāda dokázal vzít obyvatele Západu z kultury nasycené nedovoleným sexem, drogami a konzumací masa a udělat z nich příkladné následovníky vaiṣṇavské kultury.

Prabhupāda byl pyšný na své žáky. V komentáři ve čtvrtém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu uvádí: „Kazatelé hnutí pro vědomí Kṛṣṇy mají přímou zkušenost, že i yavanové a mlecchové se začínají věnovat duchovnímu životu na základě postupu pāñcarātrika-vidhi Nārady Muniho.“ Úspěch však nebyl bez chyb. Na jedné straně Prabhupādův krok k vytvoření brāhmaṇů vytvořil základní skupinu oddaných, kteří dokázali dodržovat přísné normy pro život v chrámu a jednat jako kazatelé znalí filozofie vědomí Kṛṣṇy. Na druhou stranu však velké procento zasvěcených postupně zanechalo aktivní účasti na vědomí Kṛṣṇy. Nebyli schopni udržovat přísné brāhmaṇské standardy potřebné pro život v chrámu. Pro některé byl chrámový život téměř jako výcvikový tábor námořní pěchoty. Byla to zkouška výdrže. Byl-li slogan námořní pěchoty: „Jste dost dobří, abyste se dostali dovnitř?“, slogan ISKCONu se zdál být: „Jste dost dobří, abyste zůstali?“

Prabhupāda si uvědomil, že takový přísný přístup by většině lidí bránil v přijetí vědomí Kṛṣṇy. V březnu 1974 ho slyšíme, jak nastiňuje své plány na vytvoření varṇāśramské vysoké školy, která by poskytla základní kámen rozvoje společnosti vědomé si Kṛṣṇy, jež zahrnuje pozice pro celou škálu lidských bytostí, nejen pro ty, kteří by mohli být spokojeni jako pečliví, přísní brāhmaṇové. Když čteme rozhovory, které tvoří součást oněch historických „varṇāśramských procházek“, můžeme říct, že toto je pro oddané naslouchající Prabhupádovi nový přístup. Překvapuje je myšlenka, že vědomí Kṛṣṇy není jen pro brāhmaṇy. To byl začátek Prabhupādova úmyslného kroku k vytvoření úplné varṇāśramské struktury a ne pouze skupiny brāhmaṇů.

O tři roky později v Māyāpuru, ve vrcholné prezentaci Śrīly Prabhupády o varṇāśramě, znovu důrazně opakuje své přesvědčení, že varṇāśrama je zásadním nástrojem šíření vědomí Kṛṣṇy. „Ve velkém měřítku nemůžete všechny učinit brāhmaṇy nebo sannyāsīmi,“ vysvětluje žákům. „Ne. To není možné. Toto je malé měřítko. Jaké procento lidí na světě přitahujeme? Velmi nepatrné. Ale pokud chcete přivést celou lidskou společnost k dokonalosti, pak by toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy mělo být zavedeno podle pokynů Kṛṣṇy – pokud to chcete udělat ve velkém měřítku ve prospěch celé lidské společnosti. Nyní některé z nich vybíráme, ty nejlepší. To je jedna věc. Ale Caitanya Mahāprabhu řekl para-upakāra. Proč vybírat jen určitou část? Získají z toho prospěch všichni lidé. Ale pak je nutné být systematický. Proto musíme zavést tuto varṇāśrama-dharmu. Musí to být dokonale provedeno. Je to možné a lidé budou šťastní.“

Oddaní v ISKCONu jsou však určitě transcendentální, naznačují jeho následovníci. Jsou to vaiṣṇavové, takže jsou nad varṇāśramou. Jistě se od nich neočekává, že budou přijímat různé role, jako je kṣatriya, vaiṣya nebo śūdra. Prabhupāda však nesouhlasí: „Stát se vaiṣṇavou není tak snadné. Pokud se stát vaiṣṇavou je tak snadné, proč jich tolik poklesne?“ I když je hrdý na úspěchy svých žáků, tato hrdost ho nezaslepuje před faktem, že stoprocentně brāhmaṇský přístup k oddaným vedl k vysoké míře odchodů. „Proč by měl být šúdra uměle učiněn brāhmaṇou?“ vyzývá je. „Ať zůstane śūdrou, a pokud bude přísně dodržovat předpisy śūdry, bude stejně dobrý jako brāhmaṇa... I když zůstane śūdrou, je vaiṣṇava... Jako śūdra může dosáhnout dokonalosti.“

Pokud se filozofie první fáze šíření vědomí Kṛṣṇy zdála být jako slogan námořní pěchoty, „Jste dost dobří, abyste se dostali dovnitř?“, závěrečná fáze byla spíš jako slogan armády: „Buďte vším, čím můžete být.“ Buďte vším, čím můžete být – ve varṇāśramě. I když nemůžete být brāhmaṇou, stále můžete být vaiṣṇavou – bez ohledu na to, jaké je vaše zaměstnání. Stále můžete získat duchovní dokonalost a stále se můžete vrátit k Bohu. Jen se naučte, jak sloužit Nejvyššímu Pánu konáním povinností svého zaměstnání. Poté získáte plné duchovní poznání a plné uspokojení. Kvůli svému velkodušnému duchu a datu, kdy byla pronesena – 14. února 1977 – je tato vrcholová prezentace varṇāśramy někdy nazývána Prabhupādovým „māyāpurkým Valentýnem“. Zde je skutečná láska k vytvoření společenského systému, který může přivést každého – od těch nejzbožnějších k těm nejmaterialističtějším – domů, zpátky k Bohu.

—Hare Kṛṣṇa-devī dāsī

29. dubna 1999, Nṛsiṁha Caturdaśī, Brunswick, Maine