Regulované a spontánní naslouchání svatému jménu a zpívání svatého jména během rozvoje čisté oddané služby:

(Pán Caitanya Sanātanovi Gosvāmīmu): „Pokud má nějaká živá bytost tak velké štěstí, že rozvine víru v Kṛṣṇu, začne se sdružovat s oddanými. Povzbuzena v oddané službě společností oddaných se následováním usměrňujících zásad, zpíváním a nasloucháním zbaví veškerých nežádoucích nečistot. Poté, co se oddaný zbaví veškerého nežádoucího znečištění, pokročí na úroveň pevné víry. S probuzením pevné víry v oddanou službu se také probudí chuť k naslouchání a opěvování. Po probuzení chuti se objeví hluboká připoutanost a z ní v srdci vyklíčí semínko lásky ke Kṛṣṇovi. Když tento extatický emotivní stav zesílí, nazývá se láskou k Bohu. Tato láska je konečným cílem života a zdrojem veškeré blaženosti.“

Śrī Caitanya-caritāmṛta, Madhya-līlā 23.9-13

Je-li oddaný díky nějakému ctnostnému jednání, které podněcuje oddanou službu, ovlivněn služebnickým postojem a vyhledá útočiště v dobré společnosti čistých oddaných, vyvine se u něj záliba v naslouchání a zpívání. Rozvojem zpívání a naslouchání může dělat další pokrok v usměrněné oddané službě Nejvyššímu Pánu. Úměrně jeho pokroku se budou zmenšovat jeho pochyby o oddané službě a bude ho čím dál méně přitahovat hmotný svět. Oddaný se tak upevní ve své víře a počáteční víra se postupně vyvine v chuť k oddané službě, která se později dále rozvine v připoutanost. Když se připoutanost očistí, projeví se příznaky bhāvy a rati. A když rati vzroste, nazývá se láskou k Bohu, která je konečným cílem lidského života.

Zlatý avatār

Naslouchání mahā-mantře a její zpívání zalévá semínko a rostlinku oddané služby:

Pán Caitanya přirovnává transcendentální oddanou službu k semínku – když je zaseto do srdce živé bytosti a ta potom stále poslouchá a zpívá Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare, semínko vzejde, tak jako vzejde semínko stromu, které se náležitě zalévá. Duchovní rostlinka oddané služby roste a roste, až proroste obalem hmotného vesmíru a ocitne se v záři brahmajyoti v duchovním nebi. Tam roste dále, až dosáhne Kṛṣṇovy svrchované planety, která je v duchovním nebi nejvýše a jmenuje se Goloka Vṛndāvan. Nakonec rostlina nalezne útočiště u Kṛṣṇových lotosových nohou a tam spočine. Tak jako obyčejná rostlina nese plody a květy, má plody i rostlina oddané služby, a zalévání v podobě zpívání a poslouchání pokračuje. Tato rostlina oddané služby je podrobně popsána v Caitanya-caritāmṛtě (Madhya-līlā, devatenáctá kapitola). Je tam vylíčeno, že když dosáhne plného vzrůstu a uchýlí se k lotosovým nohám Nejvyššího Pána, oddaný je zcela pohlcen láskou k Bohu – nemůže žít ani okamžik bez Něho, stejně jako ryba nemůže žít bez vody. V tomto stavu získává ve styku s Pánem transcendentální vlastnosti.

Bhagavad-gītā 10.9

Postupný vývoj zpívání svatého jména:

Pravý duchovní mistr opakuje svatá jména Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare a transcendentální zvuková vibrace proniká do žákova ucha. Jestliže žák kráčí ve stopách svého duchovního mistra a s podobnou vážností zpívá svaté jméno, začíná skutečně uctívat transcendentální jméno. Když oddaný uctívá transcendentální jméno, jméno samo rozšíří svou slávu v jeho srdci. Když oddaný dosáhne ve zpívání transcendentální vibrace svatého jména dokonalosti, je zcela způsobilý se stát duchovním mistrem a vysvobozovat všechny lidi na světě. Zpívání svatého jména je tak mocné, že postupně prosadí svoji svrchovanost nad vším na tomto světě. Oddaný, který ho zpívá, se dostane do stavu transcendentální extáze, ve kterém se směje, pláče a tancuje.

Zlatý avatār

Pouhým zpíváním svatého jména se můžeme vysvobodit z hříšného života, upevnit se v oddané službě a povznést se na úroveň mahātmy:

K rozvíjení poznání o uctívání Kṛṣṇy se člověk dostane po mnoha zrozeních a smrtích, kdy skutečně dosáhne moudrosti. Když touto cestou člověk zmoudří, odevzdá se Kṛṣṇovi, konečně Ho uzná za příčinu všech příčin a za vše, co existuje. Takový druh velké duše je velice vzácný. Ten, kdo se tedy odevzdal Kṛṣṇovi celým svým životem, je velice vzácná duše – sudurlabha mahātmā. Není to jen obyčejný mahātmā.

Díky milosti Pána Caitanyi je tato nejvyšší úroveň dokonalosti života velice volně šířena. Její účinky jsou také velice povzbudivé; jak by jinak bylo možné, že tito mladí lidé bez jakéhokoli pozadí védské kultury tak rychle zaujali pozice vzácných mahātmů jen díky vytváření tohoto transcendentálního zvuku Hare Kṛṣṇa? A jen na základě tohoto zpívání svatého jména je většina z nich (ti, kdo jsou velice upřímní) stálá v oddané službě a nepodléhá čtyřem principům hmotného hříšného života, kterými jsou pojídání masa, nedovolený pohlavní styk, požívání omamných látek včetně kávy, čaje a tabáku a hazardování. A to je i poslední sūtra Vedānta-sūtry, čímž myslíme anāvṛttiḥ śabdāt („Zvukem je člověk osvobozen“).

Musíme věci soudit podle jejich výsledků (phalena paricīyate). Našim žákům je nařízeno takto jednat a oni nepoklesávají. To, že zůstávájí na úrovni čistého duchovního života, aniž by prahli po kultuře výše zmíněných zásad avidyi, neboli smyslového uspokojování, dokazuje, že mají náležité porozumění Védám. Nevracejí se zpět na hmotnou úroveň, jelikož si vychutnávají sladké plody lásky k Bohu.

Nauka o seberealizaci

Zpívání Hare Kṛṣṇa mantry přivádí člověka k odevzdání se lotosovým nohám Kṛṣṇy:

(Haridās Ṭhākur napravené prostitutce): „Bez ustání pronášej mantru Hare Kṛṣṇa, zalévej rostlinku tulasī a klaň se jí. Tímto způsobem velmi brzy dosáhneš útočiště u lotosových nohou Kṛṣṇy.“

Před pěti tisíci lety Pán Śrī Kṛṣṇa vyjádřil touhu, aby se Mu všichni odevzdali (sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja). Proč to tedy lidé nedokáží? Kṛṣṇa ujišťuje: ahaṁ tvāṁ sarva-pāpebhyo mokṣayiṣyāmi mā śucaḥ – „Osvobodím tě od všech hříšných reakcí, neboj se.“ Každý trpí následky hříšných činností, ale Kṛṣṇa říká, že toho, kdo se Mu odevzdá, před následky hříchů ochrání. Moderní civilizace se však nezajímá ani o Kṛṣṇu, ani o to, jak se zbavit svých hříchů. Proto lidé trpí. Odevzdání je konečným pokynem Bhagavad-gīty, ale pro ty, kdo se lotosovým nohám Kṛṣṇy nedokáží odevzdat, je lepší neustále zpívat Hare Kṛṣṇa mantru, jak to učí Haridās Ṭhākur. …

Ačkoli Kṛṣṇa chce, aby se Mu všichni odevzdali, lidé to kvůli svým hříšným činnostem nejsou schopni udělat. Na māṁ duṣkṛtino mūḍhāḥ prapadyante narādhamāḥ – darebáci a hlupáci, nejnižší z lidí pohroužení v hříšných činnostech, se lotosovým nohám Kṛṣṇy nemohou jen tak zničehonic odevzdat. Pokud však začnou zpívat mantru Hare Kṛṣṇa a sloužit rostlince tulasī, velmi brzy to dokáží. Naší skutečnou povinností je odevzdat se lotosovým nohám Kṛṣṇy, ale pokud toho nejsme schopni, měli bychom si osvojit tento postup, který zavedl Śrī Caitanya Mahāprabhu a Jeho velice důvěrný služebník, Nāmācārya Śrīla Haridās Ṭhākur. To je způsob, jak dosáhnout úspěchu v rozvoji vědomí Kṛṣṇy.

Śrī Caitanya-caritāmṛta, Antya-līlā 3.137

Když obnovíme naši láskyplnou službu Kṛṣṇovi, samovolně díky milosti svatého jména uděláme duchovní pokrok:

Láska k Bohu je původní funkcí duše a je stejně věčná jako duše a jako Nejvyšší Osobnost Božství. Této věčnosti se říká sanātana. Pokud se oddanému podaří obnovit svoji láskyplnou službu Nejvyšší Osobnosti Božství, rozumí se, že úspěšně dosáhl kýženého cíle života. Tehdy se vše děje samovolně milostí svatého jména, a oddaný tak automaticky pokročí na své duchovní cestě.

Śrī Caitanya-caritāmṛta, Ādi-līlā 7.84